Jak indickopákistánská krize testuje americkou strategii

9. 5. 2025

Mezi Indií a Pákistánem vypukl otevřený konflikt, který opět zvýšil možnost jaderné konfrontace. Indické raketové útoky na Pákistán a Pákistánem kontrolovaný Kašmír si podle pákistánských představitelů vyžádaly osm mrtvých. Ve stejné době Islámábád tvrdí, že sestřelil dvě (nebo více) indických stíhaček nad svým územím. Ostřelování a těžká střelba vypukly také podél Linie kontroly (LOC), silně militarizované de facto hranice, která odděluje části Kašmíru kontrolované Indií a Pákistánem.

Pákistánský ministr obrany řekl, že "bude poskytnuta silná odpověď". Jak se boje zintenzivňují, Spojené státy nyní čelí obtížné, ale naléhavé příležitosti, která vyžaduje skromnou, soustředěnou diplomatickou angažovanost, aby se zabránilo další eskalaci, posílila důvěryhodnost USA a zabránilo se mnohem vyšším nákladům v oblastech mimo jižní Asii.

Krize následuje po týdnech rostoucího napětí, které začalo po smrtícím teroristickém útoku ve městě Pahalgam v Kašmíru, který Indie připsala militantům napojeným na pákistánskou rozvědku. Nové Dillí zpočátku reagovalo "zkušebním odpálením" několika protilodních raket a oznámením plánů na pozastavení smlouvy o vodách Indu – krok, který vyvolal paniku v částech Pákistánu, kde je voda vzácná. Pákistán pak vystupňoval rétoriku s neobvyklou přímočarostí a prohlásil, že jakýkoli pokus o zastavení vodních toků by představoval "válečný akt". Islámábád následoval hrozbami odpálení balistických raket na Indii a pozastavením dohody ze Simly z roku 1972, která založila LOC a zavázala obě strany k mírovému vyřešení sporu o Kašmír.

S přeshraničními údery, které právě probíhají, vstoupila nejnovější krize v jižní Asii do nové nebezpečné fáze. Potřeba naléhavé, kalibrované diplomatické spolupráce je dnes kritičtější než kdy jindy.

Rizika další eskalace jsou však vážná a zrychlují se. Komunikační a signalizační strategie, které mohly v minulosti zmírnit napětí, jsou dnes mnohem křehčí, neboť dynamika mezi Indií a Pákistánem je stále stlačenější a křehčí. Nacionalistická politika v Indii i Pákistánu ponechává jen malý prostor pro podporu zdrženlivosti nebo diplomatického kompromisu.

Vojenské doktríny na obou stranách se vyvinuly směrem k upřednostňování rychlých vojenských reakcí, což zvyšuje pravděpodobnost chybné interpretace a přehnané reakce. Odpálení indických raket signalizuje nejen demonstraci síly, ale i vypočítavou eskalaci strategických zpráv. Otevřené jaderné hrozby Pákistánu přitom potenciálně snižují rétorický práh pro jaderné použití způsobem, který byl v předchozích krizích zřídka vídaný. V tomto prostředí je příležitostí k deeskalaci méně, jsou slabší a je obtížnější je využít.

Už to není krize, která čeká na vypuknutí. Je to krize, která se již rozvíjí a odhaluje, jak tenkým se pozlátko jižní Asie stalo.

Spojené státy čelily této výzvě již dříve – a uspěly. Během krize mezi Pulwamou a Balakotem v roce 2019, poté, co sebevražedný bombový útok v Kašmíru vyprovokoval indické nálety v Pákistánu, hrál Washington rozhodující roli při zastavení eskalace. Tehdejší ministr zahraničí Mike Pompeo jednal přímo s indickým a pákistánským vedením, zatímco američtí diplomaté využívali neformálních sítí a regionálních partnerů k předávání soukromých zpráv nabádajících ke zdrženlivosti. Veřejná prohlášení vyzývala k deeskalaci bez rozdělení viny, čímž by se zachoval životně důležitý politický prostor pro obě strany. Tato epizoda ukázala, že brzké, kalibrované americké angažmá na více úrovních by mohlo posílit Indii i Pákistán při hledání únikových cest, aniž by to vypadalo, že kapitulují.

I když diplomatické a neformální vazby možná neexistují stejným způsobem jako v roce 2019, základní princip zůstává v platnosti. Ani Indie, ani Pákistán neusilují o totální válku a už vůbec ne o jadernou výměnu. Obě vlády, navzdory své agresivní rétorice, hledají způsoby, jak zajistit domácí politické výhody před krizemi, aniž by vyvolaly nekontrolovatelnou eskalaci. Zmenšující se manévrovací prostor činí včasné zapojení zvenčí o to důležitějším.

Cílem by nemělo být diktovat výsledky, nýbrž snížit riziko tím, že si koupíme čas, uklidníme nacionalistický zápal a zachováme politické možnosti deeskalace.

Strategické pobídky pro americkou akci jsou přesvědčivé. Stabilizace jižní Asie s omezeným diplomatickým úsilím by ukázala, že americké vedení zůstává schopné rychle se otáčet a zvládat nepředvídatelné krize, i když žongluje s mnoha dalšími otázkami. Američtí indopacifičtí spojenci a partneři, včetně Tchaj-wanu, to budou považovat za posílení odstrašování Číny. Uklidnilo by to obavy těchto spojenců o setrvání Ameriky a důvěryhodnost a zároveň by to posílilo vedoucí postavení USA v globálním úsilí o snížení jaderného rizika v době, kdy jsou tyto principy pod stále větším tlakem.

Washington skutečně podnikl počáteční kroky k naléhavosti na zdrženlivost, kdy vysocí představitelé oslovili jak indické, tak pákistánské protějšky, aby podpořili "zodpovědné řešení" krize. Tato spolupráce je vítaným začátkem. Musí však být udržována a prohlubována prostřednictvím aktivnějšího, kalibrovaného úsilí o smysluplné snížení rizika eskalace a ochranu širších strategických zájmů USA.

Toto úsilí musí být podniknuto rychle a na vyšších úrovních. I když nemusí být rozsáhlé nebo vysoce sledované, měly by být konzistentní, viditelné a trvalé. Strategie inteligentního krizového řízení by zahrnovala včasné veřejné výzvy ke zdrženlivosti, naléhání na okamžité zastavení všech vojenských úderů a ostré střelby podél LOC, jakož i vojenskou signalizaci zahrnující raketové platformy; soukromou komunikaci na vyšší úrovni podporující reaktivaci kanálů krizové komunikace; tichou koordinaci s regionálními zúčastněnými stranami, které si zachovávají přístup k oběma vládám; a vojenské angažmá posilující význam vyhnout se dalším vojenským akcím.

Dodržování politiky uměřené diplomatické angažovanosti by bylo v souladu s deklarovanými prioritami administrativy. Prezident Trump opakovaně zdůrazňoval katastrofické důsledky jaderné války a označil jaderné zbraně za největší hrozbu pro lidstvo. V posledních týdnech znovu zdůraznil nebezpečí jaderného konfliktu a zdůraznil, že je důležité vyhnout se globální jaderné konfrontaci. Včasná diplomatická intervence ke zvládnutí indicko-pákistánské krize je přímo v souladu s těmito cíli, neboť za nízkou cenu zabrání jaderné nestabilitě a zároveň zachová strategickou šířku pásma pro soupeření velmocí.

Kromě okamžitých regionálních důsledků by zhoršující se indickopákistánská krize přímo poškodila širší strategické zájmy USA. Další eskalace by donutila Indii přesunout pozornost a zdroje pryč od své vynořující se role protiváhy Číny, což by podkopalo indopacifickou strategii Washingtonu. Riskovalo by to také prohloubení napětí mezi USA a Čínou. Peking, jako hlavní strategický partner Pákistánu, by se pravděpodobně více angažoval, pokud by vypukl vojenský konflikt.

Trumpova administrativa učinila první kroky k posílení partnerství s Indií. Po teroristickém útoku vyjádřili vysocí američtí představitelé ve veřejných prohlášeních plnou podporu a solidaritu s Indií, aniž by došlo k podstatnému kontaktu s Pákistánem. Washington má však strategickou motivaci udržovat vyváženější postoj. Zdání, že je na straně Nového Dillí, by postavilo Washington a Peking na opačné strany jakéhokoli otevřeného indickopákistánského konfliktu, prohloubilo by bilaterální napětí a přitvrdilo konkurenci předtím, než by Spojené státy plně posílily svou indopacifickou architekturu proti Číně. Navíc by to dále podkopalo vyhlídky na strategickou spolupráci s Čínou v oblastech společného zájmu, o které Spojené státy naznačily, že o ně stále usilují, včetně snižování rizik, kontroly zbrojení a rámců krizového řízení.

Spojené státy by však mohly proaktivně proměnit krizi v příležitost pro americkočínskou spolupráci, pokud budou postupovat rychle. Čína veřejně vyzvala obě strany, aby "projevily zdrženlivost" a vrátily se k dialogu a konzultacím. Spojené státy by měly otevřeně podpořit tuto výzvu k dialogu a nabídnout diplomatickou spolupráci na dovedení krize k mírovému konci.

Tvůrci politik ve Washingtonu, pochopitelně zdrcení krizemi v Evropě a na Blízkém východě, mohou být v pokušení považovat tento region a rozvíjející se krizi za druhořadý zájem. To by byla hluboká chyba. Historie ukazuje, že včasná a chytrá diplomatická angažovanost může katastrofě zabránit.

Spojené státy nemusí zasahovat vojensky, ale spíše se zavázat k cílené, uměřené a kooperativní diplomacii, dokud jim to čas dovolí. Okamžité kroky přinesou strategické a politické zisky s minimálními náklady. Krvavější konflikt mezi Indií a Pákistánem ohrožuje více než jen jižní Asii – má skutečné důsledky pro širší strategické zájmy USA. To, jak Washington v tomto okamžiku uspěje, tyto zájmy buď posílí, nebo podkope tím, že zbytečně zintenzivní konkurenci s Čínou a zkomplikuje jeho indopacifické priority.

Zdroj v angličtině: ZDE