K 80. výročí konce druhé světové války v Evropě

11. 5. 2025 / Milan Mundier

 
Byla nevyhnutelná?

Nezřídka se můžeme setkat s názorem, že druhá světová válka byla do jisté míry pokračováním té první (probíhala v letech 1914–1918). Je nade vší pochybnost, že na jejím rozpoutání mělo největší vinu Německé císařství. Poté, co bylo poraženo a přeměněno v republiku, potácelo se od jedné krize ke druhé. Na politické scéně se objevil Adolf Hitler se svojí velkou lží o tom, že Německo první světovou válku neprohrálo, ale bylo zrazeno. Trochu to připomíná Donalda Trumpa, který neustále dokola omílá své tvrzení, že mu volební vítězství v roce 2020 bylo ukradeno. Západní mocnosti Hitlera hrubě podcenily. Domnívaly se, že pro ně představuje mnohem menší nebezpečí než komunistický Sovětský svaz. Jedním z mála evropských politiků, kteří si uvědomovali,jakou hrozbu Hitler představuje, byl Winston Churchill. S určitou mírou nadsázky by se dalo říci, že Mein Kampf nejen četl, ale také pochopil.

Chyba se ovšem stala i na straně Spojených států. Prezident Woodrow Wilson, který stál v jejich čele během první světové války, byl velmi osvícený člověk. Vytrvale prosazoval myšlenku vytvoření mezinárodní organizace s názvem Společnost národů, která by byla garantem poválečného míru. Společnost národů sice nakonec vznikla, ale americký Kongres, v němž měli převahu opoziční republikáni, zabránil tomu, aby Spojené státy do ní vstoupily. Wilsona pak v Bílém domě postupně vystřídali tři republikánští prezidenti (Warren Harding, Calvin Coolidge, Herbert Hoover), kteří byli zastánci starých pořádků. Politiky cel, volného trhu a izolacionismu. Otázkou však je, do jaké míry by byla Společnost národů schopná zamezit rozpoutání druhé světové války, kdyby byly její součástí i Spojené státy. Na jejich území každopádně vypukla velká hospodářská krize (v roce 1929), která se postupně rozšířila do celého světa, přičemž nejcitelněji zasáhla právě Německo. Jeho obyvatelé výrazně zchudli a začali se radikalizovat. Na tomto místě je zcela oprávněná kritika amerického prezidenta Herberta Hoovera. Ani po vypuknutí velké hospodářské krize neslevil ze své dosavadní politiky, což pouze vedlo k jejímu prohloubení.

Je pravda, že po nástupu Adolfa Hitlera k moci, zaujali Britové a Francouzi poněkud laxní přístup. Jedním z důvodů této skutečnosti byla již zmíněná obava z komunismu. Ale současně je třeba říci, že ani jedna z těchto evropských mocností nebyla na další válku připravena. Než německé vojenské jednotky vpochodovaly do demilitarizovaného Porýní, mohli ještě leccos změnit. Pak už ale nejspíš bylo pozdě. Vojenská moc Německa neuvěřitelným způsobem vzrostla a Hitlerova pozornost se postupně zaměřila na Rakousko a Československo. Britský premiér Neville Chamberlain si usmyslel, že se do dějin zapíše jako mírotvůrce, a ignoroval varování členů křídla uvnitř vlastní Konzervativní strany, mezi nimiž byl – vedle zmíněného Churchilla – také ministr zahraničí Anthony Eden. Polsko a Maďarsko se přidaly na stranu Německa, protože chovaly velké antipatie k Československu. Netřeba připomínat, že Polsko na svoji zahraniční politiku šeredně doplatilo. O jedné věci se ale dlouhá léta mlčelo. Když Německo v září 1939 rozpoutalo druhou světovou válku útokem na Polsko, patřil mezi jeho spojence také Sovětský svaz. Rusové se dnes hájí tím, že Pakt Molotov-Ribbentrop představoval pro sovětského vůdce Josifa V. Stalina jedinou možnost, jak získat čas navíc a připravit svoji zemi na konfrontaci s Hitlerem. Nezapomínejme ovšem, že si Sovětský svaz rozdělil s Německem dobyté Polsko (na území, které mu připadlo, pak rozpoutal katyňský masakr), aby nedlouho poté zaútočil na Finsko. Svému nacistickému spojenci také do června 1941 poskytoval štědré dodávky obilí a nerostných surovin.

Co rozhodlo?

Cílem tohoto textu určitě není zpochybňovat hrdinství některých příslušníků Rudé armády. Konkrétně těch, kteří bránili svoji zemi "Stalinovi navzdory" a nedopouštěli se zločinů na osvobozených územích. Nikdo se však o porážku nacismu nezasloužil více než Winston S. Churchill. Ten krátce před pádem Francie vystřídal ve funkci ministerského předsedy Velké Británie uvadajícího Nevilla Chamberlaina. Sjednotil britský národ a masivně navýšil leteckou výrobu. Hitlerovu nabídku separátního míru odmítl, místo toho začal svoji zemi připravovat na rozhodující bitvu. Odhodlaným Britům pak přišli na pomoc i Češi a Poláci, kteří se odmítli smířit s okupací svých domovů. Churchill a jeho "nebeští rytíři" vyslali do světa jasný signál: Hitlera lze porazit. Britské vítězství v dosud největší letecké bitvě udělalo mocný dojem i na americkou veřejnost. Prezident Franklin D. Roosevelt měl sice do značné míry svázané ruce zákonem o neutralitě, přesto se ale snažil už od samého začátku války poskytovat pomoc všem zemím, které byly ohroženy německou agresí. Po volebním vítězství v listopadu 1940 však jeho politický vliv výrazně vzrostl. V létě následujícího roku podepsal s Churchillem slavnou Atlantickou chartu, která se později měla stát zakládajícím dokumentem Charty Organizace spojených národů (OSN).

Často se můžeme setkat s názorem, že Hitler udělal osudovou chybu, když se rozhodl vést válku na dvou frontách. Pravdou ale je, že Spojené státy nakonec bojovaly hned na třech frontách. V Evropě, Tichomoří a Africe. Oficiálně sice do války vstoupily až po japonském útoku na Pearl Harbor dne 7. prosince 1941, v té době už ale dávno poskytovaly významnou podporu jak Britům, tak Sovětům. Americký průmysl představoval sílu, které nebylo možné konkurovat. Zohlednit bychom však měli ještě jednu skutečnost. Pomineme-li výboje proti Polsku a Finsku, vstoupil Sovětský svaz do války až 22. června 1941, kdy proti němu Německo zahájilo operaci Barbarossa. Tedy o půl roku dříve než Spojené státy. Do konce druhé světové války padlo téměř 10 milionů sovětských vojáků. Těch amerických pak přes 400 tisíc. Je všeobecně známo, že dal-li se sovětský voják na ústup, byl nezřídka zastřelen svým vlastním velitelem. Stalin a Hitler měli přinejmenším jedno společné: lidský život pro ně nic neznamenal. Stejně krutě si však během druhé světové války počínalo i Japonsko. Známé jsou případy sebevražedných letců "kamikaze", od jejichž nasazení se čekalo, že zvrátí válečný vývoj v Tichomoří.

Často se bohužel zapomíná na to, jak důležitou roli sehráli během druhé světové války australští vojáci. Zhruba tři měsíce po útoku na Pearl Harbor uskutečnilo japonské letectvo nálet na město Darwin. Austrálie se nachází v blízkosti Japonska, takže byla od samého začátku ohrožena "zemí vycházejícího slunce" daleko více. Australané jako první porazili Japonce v bitvě o Milne Bay, čímž výrazně ulehčili situaci Britům a Američanům v Tichomoří. Poněkud zapomenutým hrdinou pak je australský generálporučík Leslie J. Morshead, který uštědřil porážku německému Afrikakorpsu při obléhání Tobruku. Stále živý je naopak odkaz generála Charlese de Gaulla, který se po potupné porážce své vlasti postavil do čela svobodných Francouzů. Zatímco severní část Francie byla okupována nacistickým Německem a v jižní se chopil moci kolaborantský vichistický režim, generál de Gaulle a jeho věrní statečně bojovali po boku Britů a Američanů. Má-li někdo zásluhu na tom, že Francie po druhé světové válce nepřišla o svůj mocenský vliv, pak je to právě Charles de Gaulle.

Co se změnilo?

Jedním slovem: všechno. Druhá světová válka bude už navždy neodmyslitelně spojena s holocaustem. Hitlerův režim zavedl do praxe průmyslové vraždění lidí prostřednictvím plynových komor. Mezi jeho oběťmi mají největší zastoupení židé. O život jich přišlo zhruba 6 milionů, přičemž toto číslo převyšuje počet obyvatel Dánska, Norska, Finska i Slovenska. Během druhé světové války se tak ukázalo, kam až jsou někteří lidé ochotni zajít. Současně však došlo k výraznému urychlení technologického pokroku. Světlo světa spatřily nové typy zbraní, přičemž jedním z nich byla i atomová bomba. Jako první ji sestrojili Američané, aby ji následně také použili. Účinky této strašlivé zbraně byly možná ještě větší, než sami čekali. Spojené státy a Sovětský svaz se také na konci války začaly přetahovat o přední nacistické vědce. Kupříkladu Wernher von Braun, vynálezce rakety V-2, se v následujících letech podílel na americkém vesmírném programu. Jaký to paradox.

A změnilo se také uspořádání světa. Po rozpadu britského impéria si vládu nad světem rozdělily Spojené státy a Sovětský svaz. Jak se to vůbec mohlo stát? Ve chvíli, kdy se ukázalo, že Stalin nedodrží sliby, které dal svým spojencům, přišel Rooseveltův nástupce Harry S. Truman s Marshallovým plánem a Trumanovou doktrínou. V roce 1949 pak vznikla Severoatlantická aliance (NATO). Americko-sovětské spojenectví tak nakonec vyústilo ve studenou válku. Asi to bylo nevyhnutelné, neboť zájmy obou mocností se diametrálně lišily. Přibývá každopádně důkazů o tom, že Roosevelt nevydal naši zemi napospas Sovětskému svazu. Poté, co 12. dubna 1945, tedy ještě před porážkou Německa, nečekaně zemřel, chopili se veškeré iniciativy generálové George C. Marshall a Dwight D. Eisenhower. Ti se příliš neohlíželi na politické zájmy, jejich cílem bylo co nejrychlejší ukončení války v Evropě. A prezident Truman byl v oblasti zahraniční politiky ještě nováčkem. Zato Churchill se opět ocitl na straně "rebelů". A nebyl sám. Jako první dorazili do Čech američtí vojáci, v jejichž čele stál generál George S. Patton. Eisenhower, vrchní velitel spojeneckých expedičních sil v Evropě, však vydal rozkaz, aby se Patton se svými vojsky zastavil v Plzni.

Jestliže od roku 1945 nevypukl v Evropě žádný další globální vojenský konflikt, vděčíme za to těm milionům statečných lidí, kteří nasazovali své životy na zemi, na moři i ve vzduchu, aby zabránili vítězství temných sil. Ne všichni nosili vojenskou uniformu, někteří bojovali v utajení. Jedni bojovali slovy, druzí zbraněmi. Jsou hodni našeho upřímného vděku. Tento vděk se ovšem mísí s odpovědností za to, jaký svět předáme našim potomkům. Roosevelt a Churchill mají v tomto ohledu svědomí čisté. Zato Trump a Putin v lidech ony temné síly znovu probouzí. Byly doby, kdy nás spojovala víra v dobro, přestože okolní svět pohltily plameny války. Dnes nás proti sobě poštvou i výroky několika haterů na sociálních sítích. Nenechme se jimi otrávit.


Foto: Wikimedia Commons (Yalta Summit in February 1945 with Winston Churchill, Franklin Roosevelt and Joseph Stalin/9 February 1945/Author: Photograph from the Army Signal Corps Collection in the U.S. National Archives/Public domain)