Gates, metodický technokrat proměněný v evangelistu globálního zdraví, dlouho věřil, že systémové problémy vyžadují systémová řešení. Jeho nedávný slib utratit 200 miliard dolarů do roku 2045 a uzavřít nadaci Gatesových svědčí o víře v institucionální filantropii. Pro něj je pokrok měřen vakcínami, prevencí přenosu HIV nebo vymýcením obrny. Jeho hněv vůči Muskovi za likvidaci USAID - krok, který podle Gatese „zabíjí nejchudší děti světa“ - neplyne jen z politického nesouhlasu. Pramení z hlubšího přesvědčení: že majetní mají povinnost chránit křehké systémy, jež chrání zranitelné, nikoli je ničit.  

Musk naproti tomu žije z disruptivity. Pro něj jsou vládní agentury jako USAID přežité relikty a filantropie je často „nesmysl“, rozptýlení od transformativní síly trhů. Jeho přístup - částečně libertariánský, částečně futurologický - vychází z přesvědčení, že pokrok nejlépe pohání soukromá inovace, ne byrokratická pomoc. Jenže jeho chyby, jako záměna mosambické provincie Gaza za palestinské území, odhalují riziko aplikace filozofie „jednej rychle a boř“ na humanitární krize. V Muskově světě efektivita přebíjí empatii a vedlejší škody náhlých škrtů: léky expirující ve skladech, matky nemohoucí zabránit přenosu HIV jsou cenou revoluce.  

Tato dichotomie není nová. Gates navazuje na ducha „Evangelia bohatství“ Andrewa Carnegieho, podle nějž jsou bohatí správci společenských zdrojů. Musk naproti tomu ozvěnou individualistického kréda Ayn Randové, kde je vůle vizionáře nejvyšší morální autoritou. Šokující je dnes, jak se tyto filozofie střetávají v éře nebývalé soukromé moci. Když Musk ovlivňuje zahraniční volby nebo Gates určuje priority globálního zdraví, nejsou to jen podnikatelé, ale kvazi-suverénní aktéři, kteří se nezodpovídají žádnému voliči.  

Sázky jsou bolestně konkrétní. Gates mluví o mosambických dětech nakažených HIV kvůli škrtům; Musk odmítá USAID jako „zločineckou organizaci“, slepý k lidským osudům, jež jeho kroky rozvolňují. Hlubší napětí však tkví v jejich vizích dědictví. Gates, gradualista, chce za života „vyřešit“ problémy jako obrna a využít své jmění k zaplnění mezer po ústupu vlád. Musk, ikonoklasta, sází na technologické skoky - elektrická auta, kolonie na Marsu - jako na motory lidského rozkvětu. Oba věří, že svět zachraňují. Ani jeden nedůvěřuje mapě toho druhého. Jsou jako zrcadla nás všech, které v současnosti rozdělují stejná dilemata.

Jejich konflikt také odhaluje křehkost moderního vládnutí. Gates se snaží nahradit   rozpočet USAID  44 miliard dolarů filantropií, ale přiznává trpkou pravdu: Žádná soukromá nadace, byť obří, nemůže nahradit veřejné instituce. Muskův despekt k nim přitom odráží širší erozi víry v kolektivní akci - trend urychlený populisty, kteří zahraniční pomoc vidí jako symbol globalistické zvůle. V tomto vakuu se miliardáři stávají sudími života a smrti, jejich rozmary formují osudy od Mosambiku po Gazu.  

Je v tom tragická ironie. Gates i Musk jsou produkty systému, který glorifikuje individuální génie a vítězství trhu. Jejich střet však ukazuje limity tohoto systému. Filantropie, byť ušlechtilá, nemůže nahradit demokratickou odpovědnost. Disruptivita, byť odvážná, nenahradí rozvážnost. Děti, o nichž Gates mluví, nejsou jen oběťmi sporu o politiku, ale světa, kde je společenská smlouva stále častěji outsourcována rozmarům mega-bohatých.  

Tato rivalita je zrcadlem. Odráží společnost, jež zápasí s koncentrací bohatství a veřejným dobrem, hledá rovnováhu mezi inovací a správcovstvím, a rozhoduje, zda budoucnost patří institucím, nebo ikonoklastům. 

Otázkou není, zda má Gates, nebo Musk „pravdu“, ale co jejich střet odhaluje o naší schopnosti léčit rozbitý svět a koho jsme ochotni nechat zemřít, když chybí společný cíl.