
Chcete vědět, jak opravdu skončí svět? Podívejte se na televizní seriál Families Like Ours (Rodiny jako ta naše)
12. 5. 2025
Klimatická krize nabrala nový a děsivý směr a v očekávání katastrofálních záplav se chystá evakuace celého území Dánska. Země se prakticky uzavře a svých 6 milionů obyvatel pošle do zahraničí, kde se budou muset protloukat, jak nejlépe umí. Obrovské množství Severoevropanů se tak stane uprchlíky: pár z nich možná má dostatek bohatství a konexí, aby si usnadnili přechod z jednoho života do druhého, ale většina z nich čelí nejisté, děsivé budoucnosti, kterou vždy považovali za břemeno jiných.
Nepanikařte: nejde o zprávu z aktuálního dění – alespoň zatím ne. Je to námět nového dramatického seriálu s názvem Families Like Ours, který zakoupila BBC a který je k dispozici na iPlayeru. Zatím jsem viděl dvě epizody a zaujal mě velmi pronikavý způsob, jakým seriál satirizuje evropský přístup k azylové politice. Zaujal mě ale také způsob, jakým seriál zobrazuje něco stejně moderního: jak se katastrofa odehrává uprostřed každodenního života. Zpočátku vyvolává sledování seriálu pocit netrpělivosti. Proč je většina postav tak klidná? Kde jsou apokalyptické povodně, lesní požáry a masový sociální kolaps? Někdy to hraničí s nudou. Pak ale divák pochopí velmi chytrý nápad, který definuje každý okamžik: ve skutečnosti je to příběh o tom, jak všichni žijeme a co se může stát zítra nebo pozítří.
Brilantní kniha Everything Must Go (Všechno musí pryč) spisovatele a novináře Doriana Lynskeye pojednává o různých představách lidí o konci světa. „Ve srovnání s jadernou válkou,“ píše, „klimatická krize zbavuje populární vypravěče jejich obvyklých nástrojů. Globální oteplování je pro planetu možná příliš rychlé, ale pro katastrofické fikce příliš pomalé.“ I když nakonec dojde k nejhoršímu, většina z nás pravděpodobně zareaguje tichými mentálními zvraty, které se hodí spíše do literatury než na filmové plátno. Lynskey cituje postavu z románu Margaret Atwoodové The Year of the Flood: “Nikdo nepřiznal, že to ví. Když o tom začali mluvit ostatní, přestali jste je poslouchat, protože to, co říkali, bylo tak zřejmé a zároveň tak nemyslitelné.“
V dnešní době tento způsob uvažování odráží to, jak lidé přistupují k téměř všem aspektům našeho stále více problematického světa: pokud můžeme odvrátit zrak od ekologického kolapsu, můžeme vše ostatní buď podceňovat, nebo ignorovat. Vsadil bych se, že všichni právě prožíváme určitý moment. Podíváme se na telefon nebo zapneme rádio a jsme zavaleni strašlivou vážností všeho, a pak se nějak dokážeme okamžitě vrátit k klidu a normálu. Takto se samozřejmě lidé vždycky vyrovnávali s problémy, je to základní mentální mechanismus. Ale v podobě 21. století má tento mechanismus i velmi moderní prvky. Naše zpravodajské kanály redukují vše na šum a triviality: výsledkem je, že události, které by měly být živé a alarmující, se stávají tak otupujícími, že vypadají nevýznamně.
Kam to politicky vede, je nyní jasné jako facka. V časopise New Yorker napsal Andrew Marantz po Trumpově znovuzvolení o tom, jak demokracie sklouzávají k autoritářství. „V hollywoodském katastrofickém filmu,“ píše, „když přijde velká katastrofa, postavy nemusí ztrácet čas debatami o tom, zda se to opravdu děje. Nastanou náhlé, kataklyzmatické otřesy, ohlušující řev... Ve skutečném světě však může kataklyzma přijít na tichých kočičích tlapkách. Otřesy mohou být tak tlumené a vzdálené, že se lidé neustále přizpůsobují a tyto anomálie si vysvětlují.“ To platí pro to, jak normalizujeme klimatickou krizi, a platí to i pro to, jak Trump a jeho autoritářští spojenci úspěšně normalizovali svou politiku.
Diskuse