Jak ruské velení zachází s vlastními vojáky
Hrůzy ruského válčení
29. 5. 2025 / Jiří Hlavenka
čas čtení
4 minuty
Ne, tohle fakt není hezké čtení, varuji předem. Překlad z účtu vojáka s přezdívkou Vadim, odkaz na konci. „Prohledali každého, sebrali peníze, platební karty, telefony – všechno, co by nás mohlo jakkoliv spojovat s vnějším světem – a naházeli nás do těch zemljanek.“
Vadim vypráví, že on i jeho spoluvězni dostali uniformy, které jim vůbec neseděly, a navíc byly děravé od starých kulek. Nováčci prodělali pouhých deset dní „výcviku“, který spočíval výhradně v kopání zákopů a okopů.
„Dali nám ženijní lopatky a řekli nám, ať kopeme. Kopali jsme zákopy, opevnění, okopy. A nějak se nikdo ani nezeptal – někteří se báli vůbec naznačit – proč tam netrénujeme, proč nestřílíme, prostě nic.“
„A jeden z velitelů nám jednou jen tak řekl: chlapi, musíte se naučit kopat. Čím hlouběji se dokážete zahrabat, tím déle přežijete.“
Muži byli následně odesláni na frontu v ruské Bělgorodské oblasti, „do nějakého města nebo vesnice na hranici s ukrajinskou Charkovskou oblastí“. Tam jim bylo řečeno, že mají doslova pár hodin, a poté vyrazí na ostrou bojovou misi.
Ukázalo se, že šlo o typický „masový útok“ – sebevražednou akci, při které byli posláni čelně proti betonovým ukrajinským opevněním, přes otevřené pole široké zhruba kilometr, bez jakéhokoli krytí. Není překvapivé, že většina z nich byla zabita.
„Všude kolem mě byla spálená technika, leželi tam lidé ohořelí do takové míry, že vypadali, jako by byli nakažení nějakou chorobou. Tak to vypadalo. Vyrazili jsme... a já šel s tím vědomím – dokonce jsem si přál, aby na nás něco přiletělo hned teď, ať už netrpím, ať už nikam dál nejdu, ať mě to zabije rovnou tady.“
„Na místě nás kontaktoval další průvodce a řekl, že musíme rychle a tiše projít na další pozici – byla vzdálená asi tři kilometry. Vyrazili jsme – nás padesát – a na konec došlo jen dvacet. Po cestě jsme šli po druhé linii. Po levé i pravé straně ležela těla – mrtví i ranění. Potkali jsme zraněné – ti tam leželi v křoví.“
„Podali jsme jim cigarety, drobnosti... A oni nás prosili, ať zavoláme evakuační skupinu, až dorazíme na místo. Byli tam už tři dny, a nikdo pro ně nepřijel. Řekli jsme, že ano.“
„Všichni jsme pokračovali dál. A jakmile jsme se dali do pohybu, Ukrajinci začali okamžitě ostřelovat celou trasu. Netušil jsem, co dělat. Věděl jsem, že zpátky jít nemohu – zabili by mě vlastní.“
„Nalevo jít nemohu, protože nevím, kam. Jediné, co zbývá, je jít rovně. A hned jsem dostal další rozkaz. Jeden z velitelů říká: Vidíš to pole za tebou? A to pole, to bylo obrovské, nevím – 800 metrů, kilometr, prostě obrovské zasrané pole. A začal nám popisovat úkol. Tak co musíme udělat?“
„Na druhé straně jsou betonová opevnění, odkud střílí ukrajinští vojáci, kulometčíci. Musíš tam jít, říká. Musíš tam jít po čtyřech. Protože pokud tam nepolezeš po čtyřech, nedojdeš ani metr. Muži protestovali, na což jim velitel řekl: „Jste zvířata, rozstřílím vás tady a teď. Je jedno, že tam zemřete – pokud ne, zemřete tady.“
Vadim říká, že má podezření, že jim záměrně nebyla vydána munice – protože kdyby zrovna tehdy měli střelivo, „myslím, že ti důstojníci by tam byli skutečně zastřeleni.“
Byli rozděleni do dvou skupin po deseti mužích. První skupina byla prakticky vymazána do vzdálenosti sto metrů od výchozího bodu. „Ukrajinci stříleli z tanků, dělostřelectva a útočily na nás drony.“
„Možná přešli sto metrů, jestli vůbec... A to bylo vše. Tam zůstali ležet.“
Vadim byl v druhé skupině, která dopadla jen o málo lépe.
„Přiblížili jsme se k poli... a já slyšel ten zvuk – jako by nad námi bzučel roj obřích vos. A poslední, co si pamatuji, byl ten šílený, šílený zvuk – jako by se spustily motorové pily. Později jsem se dozvěděl, že to byl obrovský dron. Říkalo se mu Baba Jaga.“
“Nesl nějaký druh bomby. Výbuch, ztratil jsem vědomí. Po nějaké době jsem přišel k sobě a dívám se, co je kolem. Dva zranění, sedm zřejmě mrtví, někteří roztrhaní na kusy. Já jsem jediný zůstal vcelku, žádné díry. Dnes z celé jednotky nežije nikdo”.
Zdroj zde.
1423
Diskuse