Radikalizujme se!

18. 6. 2012 / Štěpán Steiger

Nejpopulárnějším kandidátem na prezidenta v této chvíli je podle průzkumů Jan Fischer, někdejší předseda tzv. překlenovací vlády, předtím vedoucí Českého statistického úřadu, teď viceprezident Evropské banky pro obnovu a rozvoj v Londýně. Už v únoru 2011 řekl, že bude-li schválen zákon o přímé volbě prezidenta, bude se o funkci ucházet. Kampaň sice ještě nezahájil, víme však, že chce být podle svých slov "moderní a uměřený prezident". Zatím nevíme nic o jeho programu, ale  Právo uveřejnilo 15. června jeho článek s titulem Důvěra v demokracii. Text není dlouhý, nicméně mohli bychom jej považovat za jistý druh manifestu, poněvadž zřejmě představuje základní myšlenky, jimiž by se jako hlava státu řídil.

"Uměřenost" se zdá jeho utkvělou ideou. Hned v první větě píše, že "asi nejvýstižnější slovo pro dojem" (všimněte si, že statistik mluví o dojmu - používá neurčitý, skoro nepřesný termín) "ze současné situace je: znechucení". Pochybuji, že ti, na něž tato situace doléhá, jsou pouze znechuceni -- mám spíš zato, že jsou pobouřeni a rozhořčeni a že jejich převažujícím pocitem - snad kromě zoufalství -- je hněv. Ovšem viděno z některé části Prahy (ne-li z Londýna) je možné mít dojem odlišný.

Fischer píše své řádky "pro ty, kterým není jedno, jak to s naší zemí bude dál, pro ty, kteří mají chuť "něco změnit" a věří, že těchto lidí "je ve skutečnosti většina". Snaží prý se dlouhodobě poznat názory "této slušné, "mlčící většiny" -- ví, že si "samozřejmě" nepřeje pokračování "současného stylu politiky". Následuje věta, kterou bych považoval téměř za klíčovou: "Ale na druhé straně ani nestojí /tato většina/ o nějaká radikální řešení, která propagují sice hlasité, ovšem marginální skupinky".

Tady se s Janem Fischerem musím rozejít: jeho recept na řešení -- chceme-li současný stav této země skutečně řešit, nejenom z něj vybřednout -- je receptem slušného, uměřeného politika, jenž se vyhýbá radikální nápravě a podstatné změně. Jestliže např. na jedné straně přiznává: "Našim stranám jaksi dochází dech a nejsou schopny přesvědčit občany o žádné pozitivní vizi", jako východisko však nabízí: "S nápravou je třeba začít odshora", a "prezident poprvé volený přímo by si měl obnovení důvěry vzít jako nejdůležitější úkol" - nemohu než se usmát takovému -- zdvořile řečeno -- přehnaně idealistickému východisku.

Politické strany přece -- v tom není Česká republika zdaleka sama -- v daném společenském systému už dávno pozitivní vize nemají (pokud ještě mají vůbec nějaké). Chtějí v nejlepším případě systém trochu vylepšovat, to musí voličům namlouvat -- ale žádná z nich doopravdy systém změnit nehodlá a vlastně nemůže, pozbyla by totiž svůj raison d'être, v jiném systému už politických stran nebude (nebylo by) zapotřebí (např. v systému přímé demokracie). Pro "návrat důvěry" je podle Fischera nutná "obroda standardních stran" -- té dává přednost před vznikem nových -, dodává ovšem: "Jenže k tomu je kromě nových tváří zapotřebí i nějaký impuls, který by lidem vrátil víru, že může být zásadně lépe". Z toho mu vyplývá: "Takovým impulsem může být právě volba prezidenta. Lidé si ho vyberou sami, čímž se posílí jejich pocit svobody -- ale i odpovědnosti. Občané tak dají najevo, jaký kurs si přejí."

Nevím, jaký kurs bych si vybral, kdybych např. volil Miloše Zemana (aby bylo jasno, neudělám to -- jde jenom o příklad). I když mám určitou představu, jak by bývalý sociální demokrat - jako takový se nyní Zeman opět označuje - na Hradě "panoval", s vědomím prezidentských pravomocí musím říci, že klausovský způsob vlády se sotva bude opakovat, prezident proto může (ale nemusí) být příkladem nebo symbolem, ale sotva něčím víc. Mohl by strany nabádat, aby se "obrodily", nemůže jim ovšem přikazovat -- a pokud by je stále vedly "staré tváře", nic proti tomu nesvede. Jeho "impulsů" by si všímaly, jen pokud by jim "hrály do noty". Přímá volba prezidenta je pouhé šidítko -- předstírá, že jsem svobodně rozhodl -- ačkoliv takové rozhodnutí není valně důležité. Kam se totiž bude země ubírat, o tom přece nerozhoduje hlava tohoto státu, pouze do jisté míry parlament, a pominu-li "trhy" (proti nimž si netroufá jednat dokonce ani ministerský předseda), je tu ještě přehršle dalších institucí, i mezinárodních, které jednají -- někdy i mým (naším) jménem. Jan Fischer snad věří světu tak jednoduchému, jak káží neoliberálové, v němž je každý strůjcem svého štěstí (a ti druzí jeho neštěstí). Ale aby byl prezident, který podle něj, protože volen přímo, "bude mít mandát a legitimitu k tomu, aby mohl tvořit korektiv stranické politice a vrátil tak lidem důvěru v systém" -- ať mi Jan Fischer promine, to je víra donkichotská. Víru v kapitalistický systém mně -- jako milionům jiných kdekoli v dnešním světě -- nemůže vrátit žádný, ani přímo volený prezident -- i kdyby totiž současná krize nebyla systémovou krizí konečnou, je krizí tak hlubokou (s tendencí prohlubovat se), že kdo ještě v systém věří, postupně ji může jenom ztrácet.

Fischer uvádí tři "zásadní" věci, které by jako nový prezident pro "návrat důvěry" udělal: zaprvé musí hlava státu "umět reprezentovat", zadruhé musí "stát mimo strany a zároveň musí být silným arbitrem řádu", zatřetí "by měl dobře rozumět fungování české i evropské ekonomiky". Bez sebechvály, nepřímo tak nakreslil -- pro toho, kdo o jeho působení něco ví -- vlastní portrét. Je to portrét člověka/politika, který hlásá pokrok v mezích zákona, není přímo (viditelně) vázán na žádnou existující politickou stranu, podle vlastních slov se navíc "zajímá o problémy občanů".

Možná, že v dobách nekrizových či dokonce době hospodářského vzestupu by jeho program byl pro velkou voličskou obec přijatelný. Je však zhola nedostatečný v krizi, která otřásá celým systémem -- nezapomínejme, že nejde o systém český, nýbrž světový -- kdy ani hlava státu, a už vůbec ne státu o velikosti a významu České republiky, nemůže sejmout s beder těch, které systém drtí (také prostřednictvím údajně jejich vlastních vlád), jakoukoli tíži. Předpokládejme, že Jan Fischer zcela upřímně věří každému svému slovu. Ani v tom případě nejsou jeho recepty ničím jiným než nabídkou falešných iluzí, že tímto způsobem lze cokoliv v této zemi podstatně řešit.

Skutečná řešení mohou být jen a jen radikální -- musí jít k samým kořenům. A radikalitu Fischer odmítá -- zcela v duchu systému, v němž (z něhož) žije a který je nutné zgruntu změnit.

0
Vytisknout
5204

Diskuse

Obsah vydání | 20. 6. 2012