Špinavá cela pro špinavou teroristku a myš, která má tykadla

18. 3. 2019


Nové zprávy o nových dozorcích z nové cely Markéty Všelichové v členském státě NATO.

Převzato z FB MV , píše Pavel Pečínka:


"...Tento týden přišel od Markéty s půl ročním zpožděním dopis, který napsala během svých prvních dvou týdnů strávených v Izmiru po přesunu z Vanu. Momentálně je už několik měsíců ve standardních, tedy v podstatně lepších podmínkách, než o kterých píše v tomto svém prvním dopise z Izmiru ….

Milá mámo, táto a čtenáři,

teď jsem v malé špinavé místnosti. Není tady žádné vybavení jako konvice a další. Víte, že část mého života, jsem strávila ve squatech, takže pokud řeknu, že nějaké místo je špinavé, musí to být opravdu velmi špinavé. Vyskytuje se tady nějaký druh hmyzu, nevím jak se jmenuje, nikdy jsem nic takového neviděla. Je to stejně velké jako myš, ale má to „tykadla“, takže to asi nebude myš. Obvykle nemám problémy s pavouky a brouky. Žádného z těchto zvířat jsem se nikdy nebála. Ale když jsem se setkala s jedním z těchto „exemplářů“ v koupelně a poté jsem ho našla v botě, musím Vám říct, že se necítím v této místnosti dobře.

 

Ano, samozřejmě, bych ráda tuto místnost vyčistila (i když si myslím, že to není v silách jednoho člověka), ale nemám na to žádné vybavení. Několikrát jsem žádala stráže, aby mi půjčili nějaké čistící přípravky, ale obvykle jsem nedostala žádnou odpověď. Ano, jednou jsem dostala odpověď, a to bylo - tato špinavá místnost je pro mě dobrá, protože jsem špinavá teroristka. Takže už se více neptám, počkám, až přijdou mé peníze z Vanu, pak si koupím čistící prostředky a hned to tady vyčistím.

Ano, někdy se cítím smutná, ale nikdy víc už nebudu plakat. Protože když pláču, smějí se mi (doslova). Stejně jako v den, kdy mě dali do této místnosti. Ano, přiznávám, že když jsem to viděla, byla jsem tak šokovaná, že jsem začala plakat. Všichni se smáli a okamžitě zavolali i další stráže, aby se na mě přišli podívat, jak jsem nešťastná. Opravdu je to těšilo. Ale věřte mi, že na závěr jsem jim poděkovala.

Protože takové chování mě posiluje. Dává mi sílu vyrovnat se se vším, se všemi situacemi a všemi podmínkami, které přede mne postaví. Nikdy jim nedovolím, aby mě zničili, je to asi přesně to, co někteří lidé v tomto systému chtějí. Nikdy jim nedopřeji toto potěšení, nikdy jim neudělám takovou radost.

Po prvním šoku jsem se opět vrátila ke své filosofii, o které jsem psala dříve, a která je založena na tomto: Nedělej si starosti s tím, co aktuálně nemůžeš mít, ale dělej to nejlepší, co je možné dělat v daných podmínkách. Takže i ve velmi malém prostoru se snažím sportovat, a i ve špinavé koupelně se studenou vodou se denně sprchuji, myji si vlasy a peru si oblečení …. žádný turecký dozorce mě nikdy neuvidí špinavou.

A samozřejmě, doufám, že tato moje aktuální situace se vyřeší, a já budu mít možnost vrátit se do standardního pokoje, do standardních podmínek.

Neřekla jsem Vám, že první dva dny jsem strávila v normální místnosti s dalšími „teroristkami“. Moc se mi líbily podmínky v této místnosti, byl tam mnohem větší dvůr než ve Vanu, takže po delší době jsem se mohla opravdu dobře proběhnout. Prostor byl velký, se dvěma patry, a s 10 malými pokoji pro spaní pro 1-3 osoby. Obzvlášť tyto „ložnice“ jsem uvítala. Ve Vanu nás bylo asi 15 lidí, společně spících v jednom malém prostoru. Tato absence soukromí, a tento malý prostor začal být pro mě stresující. Opravdu jsem tuto změnu uvítala a byla jsem velmi šťastná, že jsem se přestěhovala sem.

Ihned jsem si porozuměla s lidmi v pokoji. Většina z nich jsou Kurdky, takže jsem s nimi mohla mluvit kurdsky a také zde pokračovat s tímto jazykem. Tito lidé jsou ve vězení z různých důvodů (bojovnice, aktivistky, politicky aktivní osoby…), ale všechny (pravděpodobně většina z těchto lidí, kteří jsou v tomto státě nazývány teroristé) jsou opravdu milí a laskaví lidé, vzdělaní, velmi „kultivovaní“, „čistotní“…

Tato místnost, kde jsem strávila první dva dny byla čistá a zařízená, opravdu jako v nějakém bytě. Všude byla spousta dekorací. Je to velký rozdíl v této věznici jsou tady také vrazi, pašeráci, obchodníci s drogami, prostitutky a další, většina z těchto lidí je špatná už na první pohled, jsou špinaví, jejich pokoje jsou špinavé…

Ale když vstoupíte do místnosti vězňů držených pro „teror“, je to úplně jiný svět. Některé z těchto žen a dívek, se kterými jsem strávila tyto 2 dny, jsou ve vězení už opravdu dlouho, některé z nich více než 20 let ! Ale nikdo by to do nich neřekl. Všechny tyto ženy o sebe velmi dbají, vypadají mnohem lépe, než mnoho žen venku. Sportují, čtou, dělají ruční práce…. Byla jsem ohromena, jak se s tím dokázaly vypořádat. Také jsem se trochu styděla, že si dělám starosti se svým v nejhorší variantě 5ti-letým pobytem ve vězení, a tady je žena, která je ve vězení už 25 let, je jí 52 let, ale vypadá mnohem mladší, řekněme + -40. .. je trochu smutná, můžete to vidět v jejích očích, ale ona byl schopná se s touto situací vypořádat, a snaží se i za těchto podmínek žít, jak to jen nejlépe umí…

Byla tam také nějaká jiná žena, odsouzená na mnoho let, a jejich příběhy, a způsob, jak se s tím dokázaly vypořádat, mě opravdu dojali. Plakala jsem po dlouhé době…

Bohužel, na tomto místě jaké jsem popsala jsem strávila pouze 2 dny. Potom přišla stráž a bez jakéhokoliv vysvětlení mě daly do místnosti, kde jsem až doteď. Tato místnost se obvykle nepoužívá, žádný jiný vězeň není v takovém pokoji. Je to speciální „pomsta“ pro mě. Nechápu, o co jde, ale samozřejmě se z tohohle místa snažím dostat ven. Také jsem požádala velvyslanectví o pomoc…

Ano, poslední dny byly pro mě těžké, také v souvislosti s tím, že to vypadá, že je možné nějaké diplomatické řešení (nebo jakékoliv jiné řešení). Zejména v tomto místě, kde se nacházím teď, mi trochu chybí motivace. Ten pocit, že nikdo není schopen nic dělat (vláda, obhájce …) a skutečnost, že mě po zbytek času tady budou držet zde, je to těžké…

Nebudu si však stěžovat, budu se snažit s těmito podmínkami vyrovnat co nejlépe, slibuji !

Chybí mi kafe. Není tu možnost uvařit si čaj nebo kafe, ti, kteří mě znají, ví, že to je asi největší problém pro mě.

Přesun z Vanu sem ... to bylo ... zajímavé. Nevím jak popsat své pocity. Vzali mě normálním letadlem Pegasus airlines, cestovala jsem tam jako normální pasažér s letenkou… jen se dvěma neozbrojenými policisty v civilu. Přestupovali jsme v Istanbulu. Bylo to jako octnout se v čase dva roky zpátky, jako by tyto 2 roky ve vězení byly smazány, jako by se to nikdy nestalo… Ale také jsem se cítila trochu jako v nějaké vizi z nějakého minulého života… něco, co znáte velmi, velmi dobře, ale ve skutečnosti, nemáte tušení, kam to všechno zařadit … jako bych už nebyla součástí tohoto světa venku. Bylo to jako sen, který skončil v okamžiku, kdy jsem dorazila do jiného vězení.

Krátce před mým přesunem mě kamarádka informovala v dopise, že v některých médiích vydaly příběh o íránské dívce Nazle. Byla jsem tím potěšena a chci se s Vámi podělit o jednu svou zkušenost s ní. Vždycky, když jsem hovořila o svých kamarádkách, obvykle jsem zmiňovala jen pozitivní věci. A pravda je, že je mám ráda všechny, některé z nich jsou pro mě jako sestry či matky a zůstanou zapsané v mém srdci navždy. Ale samozřejmě ne vždy je všechno ideální. I tady mají lidé své negativní vlastnosti, stejně jako všude na světě. Samozřejmě vedle přátelství, tam byly také konflikty a problémy, jak si můžete pravděpodobně představit v kolektivu 15 žen zavřených 24 hodin pohromadě na jednom malém místě.

Jak Kurdky rádi mluví, tak také velmi rádi mluví o sobě navzájem. Zpravidla se jedná o základ všech problémů, protože samozřejmě v tak malém prostoru se všechno dostane vždy ke každému. Znáte to, Ty řekneš něco „jen“ jedné osobě, ona to řekne také „jen“ jedné osobě ... a výsledek je ten, že v tomhle pokoji všichni vědí všechno. A kdybych mohla pojmenovat nejvýraznější negativní povahovou vlastnost kurdských dívek, byla by to pravděpodobně „urážlivost“ a „vztahovačnost“.

Opravdu, onY jsou schopné cítit se zraněné nějakým (z mého pohledu) nesmyslem, protože kvůli maličkostem (znovu z mého pohledu), jsou schopné nemluvit spolu navzájem několik dnů. Mají neobyčejnou schopnost začít velký spor kvůli maličkosti. Dokážou tento „problém“ řešit celé hodiny. A Kurdi jsou lidé, velmi… emocionální, někdy je možné říci hysteričtí, myslím… takže tyto hádky často zahrnují různé druhy divadelních scén, já teď to nebude popisovat…

Ano, co je hezké, musím říci, že po několika těchto našich „diskuzích“ je výsledkem obvykle to, že každá uzná část chyby na své straně, omluví se jedna druhé a pak jsou znovu zase spolu jako nejlepší přátelé.

Ok, to bylo jen kvůli kontextu a teď zpátky k Nazle. Nikdy se tohoto nezúčastnila. Nikdy jsem ji neviděla mluvit o někom za jeho zády. Nikdy jsem neviděla, že by byla naštvaná nebo „uražená“. Nikdy si na nic nestěžovala, vždycky přijímala věci tak, jak jsou. Vždycky o všem mluvila otevřeně. Chovala se s respektem ve vztahu ke všem. Byla vždy milá, ale nikdy ne „vlezlá ! Upřímná, čestná… opravdová .. byla to osoba, s jakou jsem ve svém životě dosud nesetkala.

Jednoho dne jsem ji viděla sedět na posteli a tiše plakat. Přišla jsem k ní a objala jsem ji. Požádala mě, abych se jí neptala, proč pláče. Řekla mi, že není schopná říct proč, prostě ty slzy přišly, a ona je nedokáže zastavit. Řekla jsem jí, jak jí chápu, jak moc těžká je její situace (stále hledá možnosti, jak by mohla získat azyl v Turecku, stále čeká na kontakt s rodinou a jejím přítelem, je bez peněz, má jen to , co jí dají ostatní…). Také jsem jí řekla, jak ji mám moc ráda, pro to všechno, co jsem popsala.

Stále plakala a odpověděla na to: „Dayika mon ferbu, pis neki “. To znamená: „Matka mě naučila nečiň špinavosti (špatnosti)“. Jednoduchá věta, ale z jejích úst to byla jedna z nejsilnějších věcí, které jsem kdy slyšela. Řekla to tak přirozeně, jako by to byla ta nejobvyklejší věc na světě. Ano, je, ale v těchto obyčejných slovech je všechno. Když všichni toto naučíme své děti, svět bude lepší ...

Krátce zpět do Izmiru, zítra je den, kdy je možné si něco koupit z obchodu. Modlím se za to, aby mé peníze z Vanu už přišly sem .. Jen jeden příklad, pro lepší pochopení mé situace. Systém zde funguje tak, že Vaší objednávku, co chcete koupit, musíte napsat na speciální papír (formulář) a stráže Vám to pak přinesou. Balíček těchto papírů (formulářů), stojí také nějaké malé peníze a musíte si ho koupit. Dva roky jsem s tímto neměla žádný žádný problém. Tyto „formuláře“ byly vždy v místnosti, pokud ne, tak mi jich strážci prostě pár dali. Bez problémů.

Ale tady, žádné nemám. Požádala jsem o ně, ale neúspěšně. Řekli mi, že si musím balíček formulářů koupit. Ano, ale jak si je můžu koupit, když jsou objednávky přijímány právě na těchto speciálních papírech, které nemám? Jedná se o tzv. Začarovaný kruh. Samozřejmě, že by mi mohli snadno dát jeden nebo dva tyto papíry.

Je to stejné, jako když jsem požádala, abych mi daly deku, doposud ji nemám. Spím ve všech svých šatech, které mám (a není jich moc, většina mého šatstva zůstala ve Vanu). Se stejným úspěchem jsem se snažila požádat o další věci nebo informace. Obvyklou odpovědí jsou jen jejich úsměvy nebo prostě „ne“. Ti hodnější z nich mi řeknou „čekej“, ale výsledek je stejný - nemám nic.

Ohledně obchodu mi na konec jedna z dozorkyň poradila, abych zkusila napsat svou objednávku na normální papír. Ale řekla, že si není jistá, jestli bude přijata. Udělala jsem to a čekám na zítřek. Pokud budu zítra schopna uvařit si kafe a vyčistit tuto místnost, věřte, že budu nejšťastnější osobou na světě ……………….

Markéta, 24.9.2018

PS: Moje nová adresa:

Markéta Všelichová
Izmir 1 nolu Kadın Kapalı Ceza İnfaz Kurumu
İzmir Aliağa Ceza İnfaz Kurumları Kampüsü
Bahçedere Köyü No:63/24
Yeni Şakran
Aliağa-İZMİR
Turecká republika - Türkiye Cumhuriyeti

Potřebuji Vaše dopisy víc než kdy jindy ...

Markéta, 24.9.2018

0
Vytisknout
2779

Diskuse

Obsah vydání | 20. 3. 2019