Jak zabránit návratu holokaustu

30. 1. 2020 / Boris Cvek

Tak jsme si zase vyslechli z úst mnoha politiků a různých činovníků, jak byl holokaust hrozný a jak musíme zabránit jeho návratu. Já si ale bohužel stále více dokážu představit situaci, kterou bych ještě před takovými deseti lety považoval za zcela absurdní: politik káže před vyhlazovacím táborem pro muslimy o tom, jak se nesmí nikdy vrátit holokaust, přičemž se bude tvrdit, že vyhlazování muslimů, kteří jsou podle něj fakticky náckové, je ten nejlepší boj proti návratu holokaustu.

A nemusí to být ani muslimové, mohou to být přímo židé, Romové, homosexuálové jako za holokaustu. Hlavní problém našeho přístupu k holokaustu je ten, že vytváříme představu nějakého absolutního zla. A boj proti absolutnímu zlu může vést k absolutním prostředkům. V čem je ale nacismus vlastně zlo? V něčem, co je naší tradiční kultuře velmi blízké a vlastně i samozřejmé: v paušálním hodnocení lidí. Mnozí si představují, že demokracie je ve vládě většiny nebo v nějaké naší kultuře, že demokracie jsme my. My, nikoli oni. My většina. Ve skutečnosti je tohle přesvědčení staré tmářství, které muselo být od dob osvícenství stále dokola potlačováno, aby mohla vzniknout a prosperovat svobodná společnost.

A přesto to tmářství máme stále v sobě. Dnes to dostává pod tlakem „politické korektnosti“, tedy odmítání holokaustu, otrokářství, rasismu, machismu a misogynie, protože politická korektnost není nic jiného než poučení z dějin brutálního útlaku slabých a menšinových lidí, bizarní rozměr tvrzení: samozřejmě, že ne všichni muslimové, Romové, Židé, ale třeba i Chorvati nebo Češi (sám jsem se s verzí Chorvatů setkal), jsou takoví, ale jejich většina je taková, proto lze zevšeobecňovat. Právě na tomhle stojí nacismus. Je třeba udělat jen dva další kroky: spojit tu skupinu lidí s nějakým hrozným nebezpečím a bezprávím, které hrozí většině, a ospravedlnit její nemilosrdnou likvidaci právě záchranou většiny.

Proti tomu v demokracii stojí princip osobní zodpovědnosti a prokázání faktů, že ten a ten je zodpovědný za to a to. To je právní stát, a proto je právní stát tak zásadní. Proti emocionální síle strachu z nepřátelské skupiny stojí emocionální síla hrůzy z bezpráví vůči nevinnému. Přesně takto chápe hluboké kořeny naší společenské situace Martha C. Nussbaum ve svém úžasné knize Upheavals of Thought: The Intelligence of Emotions. Příčinou nacismu je potlačení soucitu z důvodu strachu o sebe. Tyto kořeny sahají daleko před Hitlera.

Osvícenci si mohli myslet, že tyto sklony vykoření rozumem. Jenže osvícenský rozum mohl zdegenerovat v to, co se stalo nakonec motorem holokaustu: průmyslové, neosobní, racionální pojetí genocidy. To, co potřebujeme, abychom se vyhnuli novému holokaustu, jsou emoce. A emoce mají obrovskou moc. Sám Masaryk, který stál tak statečně v hilsneriádě proti většině české společnosti, vyznává, že byl vlastní matkou vychován k tomu, že Židé pojídají křesťany, a že se toho emocionálně nikdy nedokázal zbavit. A právě stud za tu obrovskou moc této hnusné pověry nad Čechy ho přiměl k tomu, aby se Hilsnera zastal, za což byl českým lidem posílán na šibenici jako zrádce národa.

Návratu holokaustu zabráníme nejlépe tím, když budeme budovat emocionální základnu, zejména v dětech, která odmítá paušalizaci a vždy vnímá člověka jako jednotlivce, jehož hodnota je dána tím, jaký je, nikoli tím, do jaké skupiny patří. Ten děsivý přízrak, který je stále velmi silně přítomen napříč našimi moderními společnostmi, přízrak strachu z té či oné skupiny jako zla, které má být eliminováno bez ohledu na fakta a osobní příběhy jednotlivců, je totiž stále nesmírně živý a silný a může se kdykoli znovu vymknout kontrole. Jak velmi přesvědčivě ukazuje Nussbaum: je to strach, co je základ nacismu, ale i jiných tradičních nenávistí, strach z toho, co nás spojuje: z individuální smrtelnosti, ze slabosti, emocionality, sexuality. Tohle všechno nacisté promítali do židů, homosexuálů, žen. V české společnosti si můžeme všímat rozšířené posedlosti muslimy jako sexuálními predátory, které je třeba nenávidět. Máte-li mít soucit s jednotlivcem, musíte sám přijmout, že jste jednotlivec, máte-li mít soucit s umírajícím, musíte sám přijmout svou smrtelnost, máte-li uvažovat nad lidmi jako nad důstojnými sexuálními bytostmi, musíte přijmout sám svou sexualitu.

 

 

0
Vytisknout
3200

Diskuse

Obsah vydání | 31. 1. 2020