No Future

Papáme. Máme plný bříška. Qurrito je život. Mega Pocket. Jak pán. Kdyby v Somálsku měli internet. 53k likes

30. 1. 2020 / Bohumil Kartous

čas čtení 6 minut

Ilustrace: Jáchym Bohumil Kartous

Svět. Krásný. Nikoliv nový. Jak pro koho. Jeho rozměr je ohraničen letákem fastfoodového řetězce a formátem mp4. Jeho představy a sny nevycházejí z hloubky kolektivního vědomí a nevědomí, ale z billboardů a kontextové reklamy na sociálních sítích. Absolutní ochota nechat se ukájet tou nejprimitivnější formou cukru a kybercukru. Proměna tuposti v karikaturu hrdinství. Nulová rezistence. Nulová schopnost kritického odstupu od vlastní tragikomičnosti. Nulová empatie. Sebedůvěra narcistních dementů. Nulová schopnost vidět byť jen nejbližší sociální kontext vlastního počínání. Princip uspokojení zdegenerovaný do naprosté zvrácenosti. Zábava ucpávající tepny v mozku v reálném čase. Dopamin z očekávání digitálního pamlsku. Společenské uznání destruující jakoukoliv pochybnost o nesmyslnosti vlastního počínání. Sociální realita jsme my, kdo je víc. Tak vypadá oslava obžerství v podání adolescentních vyjevenců, zmítajících se ve svém youtuberském "opus magnum" na háčku s Kentucky Fried Chicken.


Před pár dny jsem poslouchal přednášku neurologa Martina Stránského, jenž varoval před digitálním vlivem omezujícím inteligenci a osobnostní rozvoj dětí. Mozek dětí, které jsou vystaveny obrazovkám a digitálnímu obsahu, degeneruje přímo anatomicky. Během přednášky a diskuse jsme se žel dostali jen okrajově  k tomu, jak digitální svět proměnil sociální realitu. A proměnil ji naprosto zásadně. Proměnil ji ve svět, v němž "věčné děti" sklízejí několikanásobnou odměnu za to, že se nechutně přežerou a vysmívají se u toho těm, kdo trpí. 

Youtuberská dvojice, která si říká Freshmeni, ve svých videoperformancích tematizuje obžerství. Scénář je jednoduchý: Půjdeme do fastfoodu, objednáme si všechno, co nabízejí a natočíme se u toho na video. Takhle nějak vypadala i návštěva KFC

Dvojice vyzvala své fanoušky, aby se připojili a pomohli jim podniknout jejich nebezpečnou výpravu. Před tím, než se parta dobrodruhů sešla, superhrdinové dospívající v plenách nezvládnutého materiálního luxusu odhalují svým fanouškům záměr celé odysey: Minule pronikli na území McDonalds, svedli životní zápas s celým menu a zaplatili 6 tisíc korun. A jelikož je digitální komunita za hrdinství odměnila 55 tisíci lajky, rozhodli se, že seberou veškerou kuráž a dobudou KFC.

A souputníci už přicházejí. Když se tak člověk dívá na tu žalostnou skupinku většinou otylých skorochlapáků z krajiny milkshake, neubrání se pocitu lítosti i nevolnosti. Tohle existenciální neštěstí už nastoupilo asistovanou cestu k nejrůznějším selháním a krizím, o nichž ještě nic nevědí. O to větší, nefalšovanou radost projevují cestou na zteč, když jejich fantazii zcela pohlcují marketingové názvy z nabídky fastfoodu vytvářející středobod jejich šťastného vesmíru: “Qurrito je nejvíc, qurrito je svět!"

Výprava dorazí na místo. Ještě je potřeba doladit velikost hrdinství a ujasnit si, co to znamená “objednáme všechno”. Teď už zbývá jen učinit ten rozhodující krok do neznáma.

Panebože… jen samotný boj s objednávkou u přepážky trvá více než 20 minut. Divákovi z takového thrilleru naskakuje husí kůže. 

Sečteno a podtrženo, tato bitva bude stát přes 11 tisíc korun. Mnohokrát poté ještě zazní, že to je skoro třikrát více než naposledy. Zdá se, že právě dovednost utratit co nejvíc peněz za žrádlo z fastfoodu je v tomhle bizáru považováno za virtuozitu, za skutečný počin. Tohle je “nejvíc”. 

Dochází k placení a v tom do zápletky vstupuje manažer restaurace. Přichází “pánům” oznámit, že si majitel natolik cení projevené pocty a že tedy tahle paráda jde na účet podniku. Obžerství bez příčiny tak dostalo nádech odměny na druhou: Oooo, jak jsme poctěni vaší návštěvou, vážení blbci, jistě neodmítnete, pokud se na vašem skvělém plánu trochu zviditelníme, neboť vy jste takoví prosťáčci, že zbytek videa budete z vděčnosti neustále slintat nad tím, že "qurrito je svět". 

A tak se stalo. Chlapci se napapali, utrousili nad svým heroismem několik školních vtípků a pak z nudy lili ocet do sladkých nápojů, aby okusili trochu té nepřízně osudu, když je něco ee a nechutná.

V úplně nejnižším bodu svého zbytí se pak hrdinové přežrané doby dostali v okamžiku, kdy se jali uvažovat nad tím, co by na to asi řekli lidé v Somálsku, kdyby měli internet a mohli si to též pustit. Všeobecné veselí utišila až další sousta smaženého kuřete v držce.

Domů se - přežraní a uspokojení vysoce oceňovanou nicotností - odebrali s taškami narvanými tím, co nemohli sníst. Budou možná pochváleni, notabene když z nich YouTube před zraky bližních udělá slavnými. Qurrito, Mega Pocket a lajky, to je svět, vážení. To je svět, v němž je možné získat několikanásobnou odměnu, že hezky papáte a vysmíváte se u toho své vlastní tuposti.

...

Stránský tvrdí, že realita digitálního světa a principy, na nichž stojí, jsou neurologicky podmíněny. Lidé se "kupodivu" i v digitálním prostoru chovají jako Pavlovovi psi a jednoduše reagují na podněty, které v jejich mozku neomylně vyvolávají hormonálně podmíněné reakce. V souvislosti s tím, co píšu v No Future o ztrátě evolučního principu poznání založeného na autoritě stáří a zkušenosti, se zde obojí sbíhá: žádná autorita není schopna převážit desetitisíce lajků a změnit tak stav, který tento fenomén utvrzování sociální reality v digitálním prostředí navodil. A nikdo nedokáže přebít fakt, že nějaká korporace je ochotná zaplatit za podobné defilé blbosti. Všichni potvrzují, že takhle je to správně, tedy je to - dle Thomasova teorému - takto správně. 

Nemáte strach?

1
Vytisknout
14440

Diskuse

Obsah vydání | 31. 1. 2020