Osvobození, nebo okupace?
8. 5. 2025 / Matěj Metelec
Vlastně je to každé jaro stejné – po urputném boji o pomlázku (který mě jako městského člověka, který nikdy koledovat nebyl nechává zcela chladným), přichází v květnu boj o to, jak nazvat příchod Rudé armády na území tzv. protektorátu. Linie je také v tomto případě rok od roku ostřejší: jedni se tváří, že Prahu jsme si osvobodili bezmála vlastními silami, jen s drobnou pomocí vlasovců, a pokud bylo v Česku osvobozené ještě nějaké další město, byla to Plzeň. Druzí zase natolik pateticky vzývají oběti Rudé armády, že jim z historického obrazu druhé světové války kompletně vypadává pakt Ribbentrop-Molotov a vše co po něm až do roku 1941 následovalo, včetně například katyňského masakru. Obě tyto krajní skupiny debaty považují vznešení sebemenšího požadavku na historickou přesnost nebo výhrady vůči striktně padouško-hrdinské interpretaci minulosti za ideologický zločin či důkaz morální prohnilosti.
Nějakou dobu se mohlo zdát, že vyhrocenost debat o povaze osvobození nakonec otupí čas. Pak ale přišel rok 2022, Rusko započalo otevřenou válku proti Ukrajině, odůvodňovanou právě odkazy na druhou světovou válku a fronta paměťových bojů se s novou naléhavostí otevřela také u nás. Na rozdíl od Ruské federace však na té domácí frontě nejde o sevřenou propagandu doprovázející imperiální ambice, ale převážně o domácí kutilství založené často na neznalosti a nedovtipnosti (a to pohříchu i v případě, kdy se minulost pokouší interpretovat vládní odbor strategické komunikace). Dopady takového kutilství jsou samozřejmě nesrovnatelné s ideologickým tlakem Putinovy diktatury, dějiny však jsou rekonstruovány v obou případech trochu příliš „kreativně“.
Typickým příkladem je právě figura „jedna okupace nahradila jinou“. Sovětští vojáci z československého území ve skutečnosti odešli do konce roku 1945 a komunistickou diktaturu jsme na rozdíl od Polska nebo Maďarska nedostali „darem“ na bodácích Rudé armády, ale instalovali jsem si ji do značné míry vlastními silami. Naše relativně pokojná a autochtonní cestka k vládě jedné strany byla dána výlučností vztahu Československa k Sovětskému svazu v rámci budoucího východního bloku. Nebyli jsme ani bývalí spojenci Třetí říše jako Maďaři, Rumuni nebo Bulhaři (o východních Němcích nemluvě), ani předváleční nepřátelé, jejichž území SSSR okupoval už v roce 1939, jako Poláci. Byli jsme sice váhaví přesto však už předváleční spojenci (smlouvou z roku 1935), nadto mnichovské trauma v českém národě vyvolalo nedůvěru k Západu a posílilo historické sympatie k socialismu a také Sovětům/Rusům. Ti na konci třicátých let příležitost nás zradit nedostali, ačkoli by to Stalin nepochybně bez váhání udělal, kdyby to pro něj bylo výhodné.
Většina obyčejných sovětských vojáků bojovala proti nacismu, a ne za rozšíření Stalinova impéria, a že se přitom často chovali na osvobozovaných územích odporně, nejspíš hlavně proto, že válka z lidí dělá odporná stvoření. (Ostatně dokázali jsem to v podobné době i my, jak dokazují poválečné masakry při vyhánění československých Němců.) Důsledkem jejich boje však bylo rozšíření sovětského panství – jak to ostatně Stalin plánoval, což řekl jugoslávskému komunistovi Milovanu Đilasovi už v roce 1944. Pro mnohé Čechy a Slováky bylo však dobově daleko podstatnější, že bylo svrženo panství nacistické, a nelze se divit, že vnímaní velké části válečných generací tento soud přetrval. Je to pochopitelné, když uvážíme, že nacismus si vyžádal během šesti let více než 300 tisíc československých životů, zatímco komunistická diktatura za čtyřicet let pět tisíc (což je pro srovnání výrazně méně obětí, než si vyžádalo během dvou let zmíněné vyhánění československých Němců).
Dějiny mají právo být nahlíženy historickou perspektivou a nehrát jenom roli politiky převrácené do minulosti. Ještě navíc politiky zredukované na barvotiskové vyprávění o padouších, hrdinech a obětech, v nichž ti „naši“ (ať už je to kdokoli) nikdy nevystupují v roli padouchů, ale vždy jen hrdinů a (obzvlášť v českém případě) obětí. Příběh 20. století by měl být vyprávěn v celku, protože vytrhávat z něj hesla jako „osvobození“ nebo „okupace“ je snad užitečné coby nástroj „agitace a propagandy“, ale nikoli coby prostředek porozumění.
Diskuse