16. 5. 2019 / Jan Darmovzal
V izraelském Tel Avivu v současnosti probíhá pěvecká soutěž Eurovize, která má být hudebním svátkem a ukázkou pohostinnosti, vstřícnosti a multikulturalismu, který v Izraeli údajně panuje. Izrael vynaložil nemalé finanční prostředky na propagaci Eurovize a očekával také patřičnou odezvu v podobě vysoké návštěvnosti a celkového nárůstu turismu. Jenomže opak je pravdou. Telavivské hotely zejí prázdnotou a pár dní před vyvrcholením této soutěže polovina vstupenek na finálové vystoupení stále není prodána. Není divu. Je naprosto pochopitelné, že ať už vyznavači hudby či ostatní turisté prostě do Izraele nechtějí. Ne snad proto, že by chtěli bojkotovat samotnou Eurovizi, ale proto, že se jim nelíbí odporná politika apartheidu, kterou Izrael praktikuje a odmítá se jí vzdát.
Jsou mezi námi i takoví, kteří tvrdí, že by hudba neměla hrát žádnou roli v řešení politických konfliktů. Je sice pravda, že by hudba měla lidi spojovat, a nikoliv rozdělovat, jenomže v tomto konkrétním případě je tomu jinak. Izrael používá Eurovizi jako dezinformační kampaň k obhajobě svých vlastních zločinů, kterých se systematicky dopouští na Palestincích. Mezi tyto zločiny patří i nelegální zeď, která odděluje Izrael od palestinských teritorií. Je tak krásnou metaforou, že zeď, kterou sám Izrael postavil, jej nyní výrazně odděluje od mezinárodního publika, které by teď tak rád do Izraele přilákal. Izrael přeci nemůže před zraky lidí na celém světě beztrestně porušovat mezinárodní právo a nemusím jmenovat, že se jedná o ty nejhorší formy, jakými jsou například již zmíněná 740 kilometrů dlouhá zeď, nelegální dvanáctiletá blokáda pásma Gazy, více než padesátiletá okupace Západního břehu včetně východního Jeruzaléma nebo masivní výstavba nelegálních osad. Za tyto činy byl Izrael několikrát odsouzen Radou bezpečnosti OSN. Těmito rezolucemi se ovšem nikdy neřídil a jako jediná země na světě si Izrael užívá nelegálního privilegia okupovat, aniž by ho to něco stálo.
Situace je taková, že Izrael jako okupační mocnost si stále nárokuje, co mu nepatřilo, nepatří a nikdy patřit nebude, ale má při tom diplomatickou podporu v OSN, kterou mu bezmezně zajišťují pouze osamocené Spojené Státy. Veškeré účty za zbourané stavby a další napáchané materiální škody jdou na vrub Evropské Unie a Palestinci bohužel platí cenu nejvyšší, tedy svým vlastním životem.
Za takových podmínek zkrátka a dobře Izrael nemůže očekávat, že světové publikum bude bezhlavě skákat, jak Izrael bude tleskat. Z politického hlediska nemluvě o tom lidském není prostě správné přijet a užívat si velkou párty v Tel Avivu, když pouhých 30 kilometrů od místa konání lidé trpí v nehumánních podmínkách, jsou mučeni nevyjímaje děti, jejich obydlí jsou nemilosrdně demolována a jejich práva vstupu na posvátná místa jsou dle libosti omezována. Lidé v pásmu Gazy mají problém sehnat pitnou vodu, a když jedou chytat ryby na moře, tak jsou ostřelování vojenskými hlídkovými čluny? Za takových okolností se nás Izraelští představitelé snaží přesvědčit, že jsou jedinou demokracií na Blízkém východě? Tou demokracií, která ctí práva všech svých občanů stejně? Onou demokracií, která se snaží přispět ke světovému míru tím, že pohrdává veškerými rezolucemi Rady bezpečnosti?
Co tedy má mezinárodní společenství dělat, aby dostálo svým závazkům vůči Palestincům (viz rezoluce týkající se izraelsko-palestinského konfliktu), a aby zabránilo Izraeli porušovat mezinárodní právo, kterým se všichni ostatní musejí řídit? Sankce či bojkot vždy mají být až tou poslední instancí, pokud veškerá předchozí vyjednávání selžou. Důvodem pro sankcionování Izraele není to, že je domovem Židů, tudíž o žádném antisemitismu nemůže být ani řeči, nýbrž to, že Izrael porušuje pravidla, která ostatní musejí respektovat. Není jiné cesty jak mu ukázat, že svět s jeho politikou apartheidu v drtivé většině nesouhlasí. Proč by zrovna Izraeli měly procházet jeho zločinné praktiky a zároveň měl mít výjimku být vázán principy mezinárodního práva?
Diskuse