Vražedná historie Německa by mu měla dodat jasno v otázce Blízkého východu. Místo toho je ochromeno

5. 4. 2024

 
Německo se změnilo a nepříjemné pocity není těžké najít. Rozhodnutí radnice ve Frankfurtu nad Mohanem, pátém největším městě v zemi, osvětlit pěší nákupní ulici půlměsíci, hvězdami a lampiony s pozdravem (v angličtině) "Happy Ramadan" vedlo k debatě o nákladech (75 000 eur) a vhodnosti v zemi, která se stále považuje za křesťanskou - i když je jí  stále méně.

V Německu žije asi pět milionů lidí, kteří se hlásí k islámu (asi 6 % obyvatelstva), ale na vedoucích pozicích v celém Německu je jen málo vzorů. Integrace je přinejlepším nahodilá. Příkladem může být německá církevní daň, která je v závislosti na spolkové zemi vybírána ve výši až 9 % příjmu. Daň - z níž se občané musí odhlásit - se vztahuje na praktikující katolíky, protestanty a židy. Německé vlády si pohrávaly s myšlenkou rozšířit tuto daň i na ty, kteří se hlásí k islámu, ale zatím k tomu nedošlo, protože úředníci tvrdí, že si nejsou jisti, kterou muslimskou organizaci určit jako oficiální kanál, jehož prostřednictvím by se daň spravovala.

Pokud jde o Izrael, Německo je více než kdy jindy odhodláno ukázat svou neochvějnou oddanost a odčinit svou minulost. Angela Merkelová v roce 2008 v projevu před izraelským parlamentem jasně vyjádřila přístup země a prohlásila, že podpora Izraele je nedílnou součástí Staatsraison, podstaty německého státu. Připomínání šoa je všudypřítomné, ale je vysoce formalizované. V každodenním životě se často projevuje prožidovský sentiment, který však někdy může působit krkolomně. Jak se nedávno vyjádřil jeden anglo-německý židovský známý: "Přál bych si, aby přestali být tak neomalení. Je mi to nepříjemné."

Vypjaté poslední měsíce ukázaly, že tento formalizovaný přístup k Erinnerungskultur, kultuře paměti, potřebuje přehodnotit. Jak říká Ruth Ur, ředitelka německé sekce izraelského Centra paměti holocaustu Jad Vašem: "Pro mnoho lidí holocaust téměř nic neznamená. Není to jejich historie nebo k ní nemají vztah". Domnívá se, že nastal čas na reset kultury připomínání.

V posledních několika měsících byla řada kulturních osobností a intelektuálů, z nichž někteří jsou židovského původu, propuštěna z institucí kvůli své kritice Izraele. Berlínský senátor pro kulturu Joe Chialo byl po odporu ze strany umělců nucen zrušit ustanovení, podle něhož se všichni umělci, kteří dostávají veřejné prostředky, musí řídit širokou definicí antisemitismu Mezinárodní aliance pro připomínání holocaustu. Téměř ihned po přijetí definice v roce 2016 se rozhořela vášnivá debata o tom, zda je natolik široká, že cenzuruje většinu kritiky státu Izrael.

Berlín a další německá města se nadále potýkají s projevy antisemitismu, od říjnového zapálení synagogy až po lednové poničení památníku Kindertransport vedle nádraží Friedrichstrasse, který připomíná 10 000 židovských dětí, jež byly v letech 1938 a 1939 poslány do bezpečí do Anglie. Není sporu o tom, že pachatelé musí být postaveni před soud.

Méně shody však panuje v otázce, kde je třeba stanovit hranici pro jiné akce, které by za určitých okolností mohly být chápány jako antisemitské, jako například skandování na propalestinských demonstracích, které někteří lidé považují za zastrašující nebo se domnívají, že podněcují k násilí vůči židům.