21. 6. 2024
Arab Wassem byl 311. izraelským vojákem zabitým v akci v Gaze od genocidního útoku Hamásu ze 7. října.
Snad nejvýznamnější částí Wassemova života je to, že byl 7. října zraněn, zotavil se a poté se snažil vrátit do akce po boku svých izraelských kolegů. Jeho služba na frontě již skončila, když byl zabit, ale znovu se snažil o její prodloužení, než aby opustil své spolubojovníky, a v tomto posledním aktu kamarádství přišel o život.
Pravděpodobně byste marně hledali jakýkoli popis smyslu tohoto galantního mladého muže pro povinnost vůči vlasti, za kterou jako drúza a loajální občan Izraele položil život, protože Hamás trval na tom, že válka musí pokračovat.
Jak nedávno nastínil americký ministr zahraničí, ubohý, nevyspalý Antony Blinken slovy napsanými kyselinou, Izrael v květnu přijal složitou dohodu, zatímco Hamás čekal další dva týdny, než ji odmítl, a dokonce ustoupil z postojů, na kterých se již dohodl.
Nešlo o snahu o mír, ale o vedení války prostřednictvím vyjednávání ve stylu Severního Vietnamu. Írán a Hamás nemají zájem na "míru" ani na dvoustátním řešení, ale pouze na vítězství a vyhlazení Izraele.
To je to, co Hamás plánoval od samého počátku: Jeho zajetí rukojmích a masové vraždění civilistů uvalilo na izraelskou vládu bezpodmínečnou povinnost ho pronásledovat a zničit. A vzhledem k tomu, že Hamás již vytvořil rozsáhlou ochrannou předprseň kolem své podzemní sítě bunkrů složenou z civilistů z Gazy, jediný způsob, jak mohly izraelské obranné síly zaútočit na svého genocidního nepřítele, byl přes tuto předprseň. Izraelské obranné síly se tohoto vojensky bezprecedentního úkolu zhostily s vojensky bezprecedentními skrupulemi.
Jistěže, členové Hamásu nejsou zbabělci. Nebyla jimi ani 12. tanková divize SS (Hitlerjugend) v Normandii, která před osmdesáti lety zajala a zavraždila dva tucty kanadských vojáků, kteří se vylodili, aby osvobodili rukojmí, jímž byla Francie.
Esesáci již zanechali stopu mrtvých francouzských civilistů na cestě na invazní frontu a stovky dalších rekreačních vražd následovaly, když ustupovali. Stejně jako teroristé Hamásu, kteří se nebojí mučednictví a věčné slávy ve svaté věci zabíjení Židů, patřila 12. tanková divize SS ke kultu smrti a byla více než šťastná, že může zemřít za Říši. Její členové se rekrutovali téměř výhradně z Hitlerjugend a po smrti pravděpodobně vstoupí do nějaké příšerné judenreinské Valhally.
Hamás a 12. tanková divize SS jsou vyjádřením bezútěšné stránky lidské povahy: Dva genocidní, nihilistické kulty smrti, jeden vedený Adolfem Hitlerem, druhý Jahjá Sinvárem, přičemž čtyři slabiky každého jména do sebe zapadají jako ozubená kolečka ve dvojici vzájemně se otloukajících vražedných strojů.
Když se Hitler v roce 1933 dostal k moci, většině příslušníků 12. tankové divize SS bylo sedm let a jedenáct let stačilo k tomu, aby se z těchto mladých lidí stali mravenci bez svědomí z roku 1944.
Sinvár měl ještě více času na to, aby udělal totéž mužské mládeži v Gaze, když použil vymývání mozků, právo šaría a vraždy, aby vytvořil neonacistický kult smrti. 7. října 2023, stejně jako Einsatzkommando na Ukrajině o osmdesát let dříve, teroristé Hamásu zaútočili na nevinnou neozbrojenou komunitu Židů a zmasakrovali vše, co mohli, a odvlekli desítky rukojmích pro druhou fázi své války.
Teroristé z tohoto islámského Einsatzkommanda byli přesvědčeni, že mohou zabít nebo zajmout velké množství Židů a možná i několik znásilnit, než budou sami zabiti a posláni do ráje, kde na ně čekalo ještě více žen. Takže, jak dobrý může být život?
Nicméně. Španělská, norská a irská vláda se rozhodly "uznat Palestinu" uprostřed této existenční krize. Přiznat jakoukoli politickou nebo morální legitimitu dvěma strašlivým režimům, Hamásu a Palestinské samosprávě, které vládnou ubohým národům Judeje, Samaří a Gazy, bylo pubertální morální pózou proměněnou v politiku. Celkem předvídatelně Hamás tuto iniciativu přivítal jako "schválení".
Neexistuje však nic takového jako "Palestina" ani nic, co by připomínalo stát. Palestinská samospráva je autoritářská a zločinná kleptokracie. Na 24. června připadá čtvrté výročí ubití Nizara Banáta, neúprosného kritika palestinského vůdce Abbáse, a tudíž mrtvého, zabitého bezpečnostními silami Palestinské samosprávy.
V lednu příštího roku může Abbás oslavit dvacet let u moci, během nichž bylo palestinskému lidu dovoleno zvolit si svého vůdce jen jednou, v roce 2009 - a od té doby nikdy. Irský, norský a španělský velvyslanec mu bezpochyby předají dort k 20. narozeninám z pečeného humbuku, potřeného bezzásadovým svatouškovstvím.
Člověk si klade otázku: Nevibrují poslední zlověstné molekuly postojů norské nacistické loutky Quislinga, Frankovy dobrovolnické armády sloužící na východní frontě od roku 1941 a kondolencí irského de Valery po Hitlerově smrti v roce 1945 podvědomě stále ještě ve svých kancelářích? Ať už byla hlubší motivace jakákoli, tato zbytečná intervence těchto tří zemí nebyla ničím menším než civilizační zradou.
7. října Hamás předložil plán svého řešení – konečného. Izraelci to vědí, a proto bylo od té doby zabito více než 300 jejich vojáků v boji. Mnoho dalších bude následovat.
Pro islamisty zatím zbývá už jen jeden dlouhodobý výsledek: Íránské tanky řinčící pásy přes Allenbyho most do Jeruzaléma, sunnitští vědci v Gaze otevírají svou továrnu na cyklon B a ze severu šíitské eskadry smrti Hizballáhu proudící do severního Izraele.
Samozřejmě ne mír, ale dlouho očekávaná sunnitsko-šíitská občanská válka; kde jinde než v osvobozené Palestině.
Zdroj v angličtině: ZDE
Diskuse