Gaza: Poučení, které možná plně nepochopíme ještě mnoho let

30. 5. 2025

 

Navrhla reformu soudnictví, která by v podstatě dala vládě plnou kontrolu nad soudy, což podle kritiků podkopávalo demokracii. Na začátku roku 2023 se v ulicích konaly masové protesty a v červenci se vojáci v záloze odmítali hlásit do služby. Izraelští nepřátelé i přátelé varovali vládu, že tím země působí slabě.

Mezitím na Západním břehu rok 2023 již překonal rekord roku 2022 jako nejkrvavější rok od skončení druhé intifády, palestinského povstání z roku 2000, a já jsem strávila většinu roku cestováním sem a tam, abych pokrývala masivní razie izraelských obranných sil v Džaninu a Nablusu.
 
Dnes je to zvláštní, ale ve srovnání s Jeruzalémem, Tel Avivem a Západním břehem byla Gaza relativně klidná. Po poslední velké válce v roce 2021 Izrael postupně zvyšoval počet povolení pro muže z pásma do Izraele za účelem zemědělských a stavebních prací, což bylo pro Hamás pobídkou k udržení klidu tím, že udělal něco pro zmírnění strašlivé chudoby a doprovodných sociálních nepokojů v obléhaném území.

Peníze měly obrovský význam. Pokaždé, když jsem navštívila pásmo Gaza, otevíraly se nové obchody a kavárny a rekonstrukce po poslední válce byla téměř dokončena. Přátelé, zdroje a lidé, s nimiž jsem hovořila, mi řekli, že peníze jim pomohly splatit dluhy z neúspěšných investic a podnikatelských záměrů – což je běžný příběh v místě, kde ekonomika nemohla normálně fungovat.

Nyní se často lyricky hovoří o tom, jak byla Gaza před 7. říjnem úžasná, ale život tam byl stále velmi těžký. Jedna starší přítelkyně mého přítele oslepla, protože Izrael nepovažoval operaci šedého zákalu za platný důvod k povolení léčby v zahraničí, i když v pásmu nebyla dostupná. Jiná žena, s níž jsem hovořil, potřebovala chemoterapii kvůli recidivě rakoviny prsu, ale devět žádostí o povolení k cestě bylo zamítnuto. Povolení přišlo až poté, co jsem o ní napsala článek.

Nikdy jsem neměla pocit, že jsem realitu pásma Gazo správně pochopila, dokud jsem ho nenavštívila. Žádná z reportáží, které jsem četla nebo viděla, nedokázala adekvátně vyjádřit klaustrofobii, ruch, špínu, dusno, pocit uvěznění.  Nikde jinde nic takového není – nebo nebylo.

Pásmo Gazy bylo prvním místem, kam jsem se vydala, když jsem nastoupila do práce – a odtud jsem jela rovnou do Tel Avivu. Pamatuji si, jak jsem toho rána seděla na pláži v nedaleké Jaffě a cítila šílenou kognitivní disonanci. Jak mohli lidé být venku, cvičit pilates, venčit psy, jako by se nic nedělo – když jen 50 km odtud, na stejném pobřeží Středozemního moře, je věznice? Bála jsem se, že i já začnu považovat tuto situaci za normální. Ale to se nikdy nestalo.

Jindy jsem se zastavila v obchodě Ikea na cestě domů z Gazy, což byla chyba, kterou jsem už nikdy neudělala. Moje mysl nedokázala zvládnout přechod během několika hodin mezi slumovým uprchlickým táborem Shati a světem plným světla a plochých balíků nábytki. Musel jsem jít ven na vzduch.

Přesto se všichni drží vzpomínek na dřívější časy: pikantní jídlo a čerstvé ryby v Gaze, bohaté ovocné sady, lezení po osmanské zřícenině, noční sezení u vodní dýmky (nargile) – a především pláž. V létě 2022 Izrael povolil spolehlivější dodávky elektřiny do čistíren odpadních vod v Gaze a poprvé za několik let byla většina pobřeží pásma dostatečně čistá na koupání. Na rušných plážích děti běhaly ve vlnách a prosily rodiče o jízdu na velbloudech a cukrovou vatu.

V zásadě cítím totéž, co když jsem přijela – že okupace je špatná a Izraelcům nepřináší větší bezpečnost. Desítky let si Izrael namlouval, že konflikt lze zvládnout a udržet, a udržoval tak trvalou okupaci a potlačování palestinských práv bez větších diplomatických, finančních nebo bezpečnostních nákladů.

Tento mýtus byl rozbit brzy ráno 7. října 2023. Chápala jsem, co bylo zpočátku oslepující izraelskou potřebou pomsty, i když jsem s ní nesouhlasila, - věděla jsem, že Izrael musí zajistit, aby se nic podobného tomu krvavému dni už nikdy neopakovalo. Od té doby však zmizela poslední naděje, kterou kdokoli z mých známých vkládal do diplomatického řešení konfliktu. Izrael zdvojnásobil sílu. Pomalé dušení naděje Palestinců na důstojnost a vlastní stát, které se rozvíjely, když jsem přijela, se zrychlilo tempem, které si nikdo nedokázal představit.

Martha Gellhornová, jedna z nejvýznamnějších válečných reportérek 20. století, ve své práci psala o tom, že se cítila jako „válečná turistka“. V Gaze, kde Izrael zablokoval přístup mezinárodním novinářům, jsem ani to nebyla. Díky obětem mých statečných kolegů v Gaze nemůže nikdo s připojením k internetu říct, že nezná pravdu o tom, co se v Izraeli a Palestině děje v posledních 18 měsících.

Není tu žádné světlo na konci tunelu, jen poučení, které možná plně nepochopíme ještě mnoho let.