Kouzelná hůlčička „politiky“ (?)

24. 9. 2020 / Miloš Dokulil

čas čtení 6 minut


Aneb slova, gesta a grimasy jako opona před jevištěm majícím odlišnou režii, než se předpokládá pro „předscénu“ (pro naaranžované „proscenium“, s vesměs jen pasivně dění sledujícím publikem)  

Především hned na úvod: V tom antickém zauvozovkovaném řeckém slově z nadpisu se automaticky (ale málem až posvátně) skrývá významově jak „zájem o věci veřejné“, tak nutkavá „potřeba podílet se na správě veřejných záležitostí k uspokojení taky vlastního prospěchu“, a to v rámci „polis“, čili „obce“ jako správní jednotky bdící nad bezpečností a právy svých „plnoprávných“ občanů, tj. v antickém řeckém světě majetkově svéprávných osob (tehdy pochopitelně výlučně mužů, ne-li navíc i s jistou tradicí krve, doprovodného jména a majetku).

 

Čili: Žádná „absolutní“ měřítka! Vždycky v určité relaci se zrovna nějak „disponovaným“ a zároveň „autorizovaným“ hledištěm (tj. těmi, kdož měli – či zrovna mají – oprávněně k následnému vyhodnocení té zchystané „hry“ přístup; ne že by to byla jenom jakási divně zasněná metafora!).

S odstupem vždycky najdeme nemálo noblesní formulace k té „politice“, k její funkci a potřebě pro společnost. Jako kdyby se jednalo pokaždé o zodpovědný přístup k rozumnému řešení vždy nějak nově a jinak vyvstalých – či ochromujících – otázek k řešení (a k hned nečekanému prospěchu) pro danou komunitu. Potom pochopitelně (?) vždycky v zájmu toho vzájemně „dějstvím“ provázaného celku. Jen vychutnejme to, že když už můžeme do toho mluvit, nejsme na to sami! (I s tím rizikem, že těch, kdo mají odlišný názor „na věc“, může být někdy víc, než hned nebo potom považujeme za únosné či zdravé.)

V 21. století tu máme jako nemalou inovaci to, že v ekonomicky relativně vyspělých státech za posledních pár desetiletí nemálo zájem o „věci veřejné“ poklesl; zvláště když některé „tradiční hodnoty“ začaly ideově pomalu či rychle odkvétat, jako třeba představy o sociální spravedlnosti nebo o charakteru těch, co zrovna jsou „nahoře“ (o jejich možné zkorumpovatelnosti rovněž mluvě!).

Takže (abychom to nezamluvili): Nějaké obecné projekty programů buďto „vpravo“, anebo „vlevo“ od tradičně koncipovaných schémat (či raději někde „uprostřed“?) přestaly být v průběhu druhé poloviny 20. století dostatečně adresné a mobilizující. Jako kdyby tu nebyla především potřeba adresně se rozhodnout k určitým konkrétním obchodním vztahům k tomu či onomu zahraničí; už také třeba k perspektivním očekávaným souvislostem světového dění. (Že třeba Čína – jako „Čínská lidová republika“ – má populačně a technicky na to, aby byla „již zítra jedničkou“ světové ekonomiky a politiky.)

A pak se divme, že když negramotný koronavirus má zrovna víc příležitostí ke svému šíření mezi lidmi třeba tím, že restaurace a bary měly najednou otevřeno aspoň do půlnoci, přičemž my – bez doprovodně aplikovatelných „roušek“ – s nijak nechráněnými v tom provozu s jídlem a pitím konzumujícími obličeji můžeme realizovat své předtím nakupené a nenaplněné mezilidské kontakty, takže najednou i ty statistiky virem nakažených lidí varovně a překvapivě poskočí…

Potom nejenom zodpovědní činitelé poměrně snadno na obecné úrovni najdou, kde nechal onen anonymní – a buněčně nedokonalý – tesař tu svou pomyslnou díru… (také nemálo zjevně rovněž v tom jídelním a pitném – rouškově neuplatnitelném – provozu, ovšemže; že?). Což pak ale nestačí. Ministr, který na konci minulého týdne nepočítal, že se ze své funkce poděkuje, ještě na počátku dalšího týdne nejenže se poděkoval, ale bylo mu taky poděkováno ze strany pana premiéra; přičemž vláda ČR zůstává nadále bez bázně a hany. Nový ministr zdravotnictví ČR je sice ve vládě za Hnutí ANO, ale jen jako její „nestraník“ (což se nemálo již před časem ujalo jako nová politická „aprobace“ i jinde); a zřejmě navíc tento funkcionář nedisponuje bezpečnostní prověrkou (jakož bylo a je taky přímo na Hradě možné být jeho kancléřem bez tohoto dokladu, dokonce na stupni „přísně tajné“, aniž by to setrvale vadilo nejen politickým oponentům, ale též představám o korektně uskutečňovatelném vládnutí jako takovém rovněž). ((Nic ve zlém. Přece tu nikdo teď nebyl jmenovitě citován.))

Před oponou (a pro televizní diváctvo) je předveden uklidňující výstup, že odpovídající činitel ví, co a jak – podle okolností – bude v souvislosti se stávající pandemií následovat. Za oponou se zrovna v tom stranickém zámezí uvažuje především o tom, aby kvapem se blížící krajské a zčásti i senátní volby úspěšně dopadly pro ty, kdo jsou vyjmenováni „do rolí“, k jejich spolehlivému obsazení, včetně příhodného platového ohodnocení.

I ten koronavirus (jako „Covid-19“) mlčky „sdělí“, že je dlužno volit ty, kteří poněkud ututlali, co zřejmě „jaksi“ nedostatečně předtím jako závažně ohrožující fakt dost účinně „neopečovali“ a čemuž též čelí zrovna předvedenou dílčí a uklidňující výměnou stráží. (Ne že až po bitvě je každý „generálem“, když velení zůstává beze změny. A ne, že kdekdo stále míní spolurozhodovat aspoň v tom, kterému uskupení dá pro ty rozmanité improvizace svůj hlas [a aby měl nadále zajištěn svůj soukromý „klídek“]. A navíc: copak si vyberete, když stávající nabídce často chybí reálné prováděcí parametry a možnému adresátu kvalifikovaná kritéria k jejich posouzení? A rovněž: čím více je vzájemně konkurujících si nabídek, tím menší je šance, že aspoň něco výrazněji k realizaci posléze dospěje. Potom uvažujme o politice!)

0
Vytisknout
6689

Diskuse

Obsah vydání | 29. 9. 2020