Současnou vládnoucí a nastupující generaci zviklá i sebemenší hodnotový konflikt

Českou společnost čeká útlum demokracie

6. 8. 2015 / Bohumil Kartous

Apatie, ruku v ruce s neschopností postavit se v zásadních okamžicích za hodnoty ležící v samé podstatě demokracie, dělají z této společnosti vnitřně zkornatělou, pouze institucionálně udržovanou skořápku, do níž stačí jemně klepnout a rozsype se na prach. Příkladem budiž dnešní, mediálně hypertrofovaná kauza imigrantů. Do této země nechtějí, nicméně hrozivě velká část obyvatel prokazuje naprosto iracionální strach s odporně xenofobními postoji a zcela otevřeně dokládá, jak jsou si tak nejistí životaschopností této společnosti a že vlastně nevěří sami sobě.

Od roku 1989 dospěla v české společnosti celá jedna nová generace. Jedna celá generace naopak odešla. Odešli ti, kdo ještě zažili první republiku, postupně odcházejí ti, kdo zažili druhou světovou válku a celé následující, společensky turbulentní období. Ti dospívající vyrostli v 90. letech, euforii jejich první poloviny doslova prodělali do plenek a následně je uchvátila technologická revoluce a hipsterská estetika. Vládnoucí generace dneška jsou lidé se zkušeností z tesilové a šusťákové totality, budování kapitalismu a postupné ztráty jakéhokoliv smysluplného cíle, krom toho sobeckého vlastního. Kdo v této společnosti vlastně ještě stojí o demokracii?

Generace lidí, které nedávno odešly nebo jsou na odchodu, zažily mnoho společenských zvratů. Zažily skutečné strádání, zažily strach, zažily ale také okamžiky společenského vzedmutí, skutečného pocitu souznění s ideami, na kterých lze cosi smysluplného společně stavět. Tento jedinečný mix zkušeností je vybavil jednak vysokou odolností proti možným změnám společenského klimatu a proti nepřízni světa okolo. Zároveň ale spoustě z nich poskytl příležitost rozhodnout se v klíčových okamžicích, zda stát za hodnotami, které vyznávají, nebo zda je popřít a zašlapat do nevědomí. Byly to okamžiky, kdy se lámaly charaktery. Mnoho se jich zlomilo, ale stačí Paretových 20 %, kteří poslouží jako memento těm, kdo nenašli v klíčových okamžicích života odvahu.

Střední, vládnoucí generace tyto příležitosti také měly, nicméně čím mladší jsou, tím méně se mohly dostat do situace, která by vynucovala projevit charakter, prozkoumat jeho skutečnou hloubku a jeho sepětí s reálnými hodnotami v pozadí. Dnešní čtyřicátník už byl takové příležitosti v podstatě zbaven, neboť v roce 1989 mu bylo 15 let, tím pádem stál mimo jakoukoliv společenskou odpovědnost a přirozeně vplul do "horkého" systému velkých vizí, jenž strnul relativně stejným tempem jako on sám, a tedy si toho často vůbec nevšiml. Vychován k poslušnosti a přizpůsobivosti, dnešní čtyřicátník, pomyslný generátor současného vývoje společnosti, lépe či hůře naplňuje svůj adolescentní, vesměs ekonomizovaný sen náhle uvolněné atmosféry a žebříček úspěchu sestavuje podle místa bydliště, velikosti nemovitosti, značky auta a vzdálenosti letní dovolené.

Nikdy nedostal příležitost k tomu, aby se za něco skutečně postavil, aby ho něco vyburcovalo k postoji, který by zaštítil vlastním svědomím a odvahou. Nikdy k tomu nebyl povolán a velmi pravděpodobně zestárne, aniž by "cokoli kloudného vykonal" a s pocitem nenaplnění odejde. Bude-li mít štěstí a okamžik lámání charakteru ho nepřekvapí v situaci, kdy už nebude mít sílu čemukoliv čelit. Není zvyklý dělat víc než hledat nejsnazší cestu k tomu, aby naplnil svá kritéria životního úspěchu, aniž by si uvědomoval, jak málo to vlastně znamená nejen pro abstraktní "společenský rozvoj", ale pro zcela konkrétní budoucnost jeho dětí.

V podobné pasti, obohacené o nový druh 3D iluze, se ocitá i generace dorůstající dnes do produktivního věku. Aniž by si to dostatečně uvědomovali, jsou charakterově formováni "zlatým věkem", pro nějž je typický výrazný ekonomický přebytek a z něj vyplývající snaha vytvořit iracionálně komfortní zónu pro potomstvo a zbavit ho tak instinktivní potřeby o cokoliv se postarat, natož se za něco postavit. Generace tzv. Helicopter parents, kroužících nad jejich drahocennou genetickou reprodukcí a obezřetně ji vedoucí k úspěchu definovanému dle vlastních kritérií. Síla charakteru a vůle zastávat morální postoje mezi nimi není.

Tato generace je skvěle vybavená k tomu adaptovat se na okamžik, situaci a její změnu. V takovém prostředí vyrostla a umí v něm, na rozdíl od těch předchozích, chodit. Technologie, které udělaly svět extrémně proměnlivý a vysoce variabilní na schopnost rychle vstřebat určitý způsob i instrumentálního myšlení (reprezentovaný myriádami počítačových aplikací), dokonale odstíní vše, co není naprogramováno jako audiovizuální vjem. Naplněnost tohoto světa dalšími a dalšími impulsy vede při omezené kapacitě lidského mozku nutně k tomu, že pozadí se stává téměř neviditelným.

Apatie, ať už je způsobená nastavením hodnotových kritérií popsaných výše, nebo neschopností prohlédnout vysoce proměnlivým "high definition" obrazem virtuálního světa k podstatám v pozadí, ruku v ruce s neschopností postavit se v zásadních okamžicích za hodnoty ležící v samé podstatě demokracie dělají z této společnosti vnitřně zkornatělou, pouze institucionálně udržovanou skořápku, do níž stačí jemně klepnout a rozsype se na prach. Příkladem budiž dnešní, mediálně hypertrofovaná kauza imigrantů. Do této země nechtějí, nicméně hrozivě velká část obyvatel prokazuje naprosto iracionální strach s odporně xenofobními postoji a zcela otevřeně dokládá, jak jsou si tak nejistí životaschopností této společnosti a že vlastně nevěří sami sobě.

Je to dost nebezpečná indicie. Společnost, která je vnitřně slabá a nejistá, může jen těžko dlouhodobě obhajovat status demokracie, jenž je s ohledem na vývoj pod sílícím tlakem lokálních i globálních mocenských struktur. Formy ekonomického systému jsou nezávislé na společenské konstituci. Je prokázáno, že systémy, které se vyvinuly z původního kapitalismu, jejichž průvodními znaky jsou zachovávat prostřednictvím nerovnoměrného přístupu ke společenským statkům hierarchické uspořádání "tlupy", kumulace nadbytku k reprodukci inovací tzv. kreativní destrukcí kvůli udržování napětí na trhu a zároveň jsou schopny redistribuovat bohatství tak, aby tlumily možný sociální konflikt, je možné provozovat jak v demokraciích, tak v despociích různé intenzity. Čínský model státem řízeného trhu je ostatně z hlediska diktátu a ovládání mnohem "flexibilnější". Skuteční "kapitalisté", jejichž archetypem je postavička Montgomeryho Burnse, majitele jaderné elektrárny ze seriálu The Simpsons, takový systém vyloženě obdivují, neboť vyvrací nutnou koexistenci trhu a "omezujících" lidských práv.

Je nasnadě, že vnitřně mrtvá společnost, neschopná vitální reakce na ohrožení demokracie pod tlakem podobných tendencí, nedokáže dlouho odolávat. Skutečně schopný vladař může současným produktivním i nastupujícím generacím nabídnout zachování jejich povrchních potřeb a zároveň - za pomalu se zvyšující teploty - demontovat základní principy demokracie, a to dokonce za nadšeného kvákání většiny žab, pomalu se vařících ve své vlastní neschopnosti a nevědomosti. Teprve až bude některá z nich vytažena z hrnce a servírována, sezná, že něco je špatně. V tom okamžiku už ale nezbude než popřát vládcům "bon apetit". Takové žáby jsou vhodné skutečně pouze ke konzumaci...

0
Vytisknout
6479

Diskuse

Obsah vydání | 7. 8. 2015