Lvi, anebo opice?

20. 5. 2021 / David Marenčák

čas čtení 6 minut
Jsem si vědom toho, že laické psychologizování mnoharozměrných sociologických a politických jevů je vždy velmi ošemetné a svým hrubým záběrem nutně zjednodušující, nepřesné. V současné situaci vzkypělých vášní, řevu „fotbalových tribun“, dechberoucí iracionality nejrůznějších záští, nelze psychologický aspekt přehlédnout.

Nelze si nevšimnout toho kontrastu s proklamovaným, předstíraným a skutečným, žitým – zvláště u lidí, kteří se jinak od rána do večera zaklínají racionalitou, rozumností, objektivitou, nadvěcností, každého kibicují s mediálními gramotnostmi, kritickým myšlením, apelují na vzdělávání, ale jak jde o nějaká témata pro ně emočně nabitá, chovají se hůře než malé děti s nulovou frustrační tolerancí. Co děti, kmenoví primitivové, kteří ve vteřině umí zahodit všechnu vysokou morálku, ctnost, slušnost, centrismus, liberálnost, humanismus, toleranci a provolávají smrt, požadují ničení, zabíjení, odsuzují a soudí rychleji než pouliční soudce lynč a není jim tento doublethink ani trochu trapný.

Prastaré atavismy, archetypální pozice, tribalismus ani amygdala (rozuměj – emocionalita) nejsou individuálním selháním, jak nám mluvící hlavy neustále povýšeně sugerují, ale vrozenou vlastností každého člověka (no, možná „evoluční adaptanti“ - psychopaté jsou výjimkou, ale těch je stabilně kolem 1% v populaci).

Jak praví banální poučky pop-psychologie v souladu s ezoterními legendami, co je neuvědomělé či násilně potlačené, nabývá skrytě na síle a následně nás plně kontroluje a ovládá – když svoji emocionalitu nezvládáme, nepřipouštíme si, ať už z arogance, pýchy, či prosté nevědomosti, že situační hloupost se týká bez výjimek každého z nás, jde nám mistrování ostatních a jejich kognitivních chyb velmi dobře. Chyby těch druhých vidíme snadno, jako téměř vůbec nevnímáme své vlastní. Je to jako se zápachem z úst.. ten vlastní nevnímáme, cítíme ho ale u všech ostatních.

Řádí tu běsi, mocně, hluboce a dlouho. Je to jeden z řady důvodů, proč tu existuje a roste hysterie a válečné štváčství. Tato atmosféra připomíná nabuzení před bitvou, kdy dav přeochotně obětovává cokoli, co na individuální úrovni každý jeden skoro není schopen ani připustit – a totiž masové, institucionalizované zabíjení v mnoha podobách, klasicky ověnčené spravedlivým rozhořčením, ospravedlněné kde čím, ale ve výsledku s pocitem, že jsme na straně dobra a absolutní zlo a temno jsou ti druzí.

Za poměrně krátkou dobu jsme vystřídali několik prudkých, až hysterických názorových střetů.

Nejsilnější byl zatím koronavirus a protipandemická opatření, kde proti sobě, někdy spolu, jindy proti všem, hádali se do krve promořovači (popírači, rýmičkáři, jenchřipečkáři) a covidioti (svědkové covidovi, ovce, bioroboti a dlouhá řada povětšině vulgárních nálepek, kterými se nadávalo všem statečným, rozumným a ohleduplným lidem), tu v části v obou zmíněných táborech Antibabiš, opozice, kteréžto neváhali zneužít slabosti a vratkosti situace k dobývání politických bodů, nyní tentokrát i za cenu mnoha mrtvých, a to doslova, hlavně že „estébák bureš“ dostal nasoleno. Co na tom, že sami by to nesvedli lépe a „mít pravdu“ za cenu čtyřiceti tisíc mrtvých je prostě lidsky odporné.

Další velká ždímačka emocí, učebnicové xenofobie a nenávisti, včetně typizované propagandy přišla s kauzou Vrběžice, kdy stačilo vyměnit slovo „rusák“ za žid a měli jsme tu závan smrdutého dechu třicátých let. Nebo komu se to srovnání zdá příliš, šlo by vzpomenout na ne až tak dávné islamofobní a protiuprchlické nálady.

K dnešnímu dni (psáno 16.5.2021) tu máme další kulturní válku na téma izraelské okupace Palestiny.

Ano, okupace, žádný „konflikt“, žádné alibistické, centristicky vyprázdněné přerámovávání, žádné „je to složité, komplikované, nemám názor, ale stojím za okupantem“.

Prostě apartheid, dlouholetý, zničující. I na tom se špatně vyklepané kokosové hlavy ukájí, jak je spravedlivý a oprávněný. I zde se jede do očí bijící doublethink, dvojí a jiné vícečetné metry, kolosální pokrytectví, při kterém se ukazuje, že bojovníka za svobodu od teroristy nelze dnes rozeznat dle skutků, ale pouze podle apriorního soudu mluvčího. Zkuste si jen představit tu verbální bouři výkalů, jaká by zde nastala, kdyby takové Rusko sestřelilo libovolnou novinářskou budovu s odkazem, že z ní škodí teroristé. Bez důkazů pochopitelně.

Zkrátka jsou naši, ti správní (teroristé, diktátoři, totalitáři) a ti špatní, často v průběhu času jedni a titíž lidé dostávají obě nálepky, jak se to zrovna mocným hodí a komentariát výrobců souhlasu poslušně hýká, otáčí se po směru nejsilnějších z větrů, podle toho, jaké je zrovna počasí.

Ta fascinace zvůlí moci, kdy dominantnímu, silnějšímu, je dovoleno vše, všechno mu projde a jeho libovůle není ničím omezena, ta radost z násilností, smrti a řeže, které dělá aktuální strana zla, protože nám umožní morálně se povýšit, spravedlivě se rozhořčit a propůjčí nám alibi chovat se jako divá zvěř, což nám jinak fazona slušnosti a tolerance nedovoluje, za současného absolutního popření o řády horších násilností, jakých se dopouští libovolná aktuální svatá strana dobra, jsou nepřehlédnutelné znaky potlačovaného, které se dere na povrch.

Asi nic nepodtrhne malost, přízemnost a zbabělost tolik, jako automatické přimykání na silnější stranu, poturčenecky přestřelené, vypjaté a okázalé předhánění se v pohoršených odsudcích a zároveň podlézavosti. Místo dvouocasých lvů tu poskakují dvojprdelné opice, které chtějí sedět na více židlích, asi ideálně úplně na všech, které jsou zrovna volné a zároveň na těch nejzahřátějších.

Kam to naši zemičku, která krom jiného ráda s pány chodí na led, zavede, je asi zřejmé.

3
Vytisknout
6939

Diskuse

Obsah vydání | 25. 5. 2021