Izrael versus Hamás: Oběsit, nebo zastřelit?

21. 5. 2021 / Karel Dolejší

čas čtení 6 minut
Mimořádně atraktivní spotřebitelské volby čekají každého, kdo se rozhodne přistoupit ke zchroničtelým blízkovýchodním konfliktům a od evropského či amerického zeleného stolu začne s nekonečnou dobrou vůlí, která vlivným místním aktérům zcela chybí, koncipovat jejich hypotetická řešení. V případě konfliktu Izrael versus Hamás je pak k dispozici výběr mezi pravicově populistickým režimem se stále zřejmějšími "iliberálními" autoritářskými rysy a proíránskou teroristickou organizací.

Demografické změny v Izraeli samy od sebe vytvářejí to nejlepší podhoubí pro tamní "iliberální" obrat. Menší porodnost sekularizovaných vrstev spojených původně s evropskými migranty vybavenými slušným kulturním kapitálem a značně kosmopolitním světonázorem představuje sama o sobě klíčový faktor úpadku kdysi úctyhodné hlavní opoziční Izraelské strany práce. A kulturně často méně zušlechtěné "vlastenectví" konzervativních rodin sabrů (Židů narozených v Izraeli) - a Bibi je první z nich mezi izraelskými premiéry - sabrů, kteří už často nehovoří žádným cizím jazykem, nebo jen špatně, spolu s vlnou autoritářsky vychovaných přistěhovalců z Ruska nasměrovalo židovský stát politickým směrem, jehož všechny "krásy" můžete vidět během zatím poslední krize v Gaze docela jasně. Pozorujete kult osobnosti populistického premiéra úporně stíhaného korupčními skandály, který v boji o politické přežití podněcuje otevřený protiarabský rasismus, ale také zuřivě a bezhlavě štve své příznivce proti médiím - čímž se ovšem nijak výrazně neliší od českého dotačního odkláněče ve Strakovce, od hradního vyvěšovače, ale paradoxně ani od zaťatých zastánců "palestinské věci". Po celém světě zkrátka platí, že kdejaký nenávistný hňup si s radostí kopne do médií.

Zahraničněpolitické a bezpečnostní krize jsou pro Bibiho podobně jako pro Putina či Chameneího metodou odvádění pozornosti od neutěšené situace doma. A současná eskalace v Gaze zdaleka nepředstavuje jen vítanou příležitost íránského sponzora Hamásu k podminování arabských politik separátního usmiřování s Izraelem. Zároveň také pro Benjamina Netanjahua znamená nejlepší a možná také poslední příležitost, jak se navzdory svým aférám a nedávnému volebnímu neúspěchu dál udržet u moci.

A zde se dostáváme k jeho protivníkovi Hamásu. Spravuje v Gaze jednu z nejzbídačenějších oblastí na světě, kde ovšem navzdory tomu dokáže kombinací pašování íránských dodávek via Súdán a Egypt a domácké výroby na koleně hromadit tisíce a tisíce už nejen dělostřeleckých, ale také taktických bojových raket schopných zasáhnout i Jeruzalém. Léta víme, že mezinárodní humanitární pomoc určená palestinským civilistům je zhusta "odkláněna" ve prospěch hamásistických bafuňářů a kromě jiného využívána i k budování rozsáhlého systému podzemních tunelů, které v zásadě teroristům slouží ke dvěma účelům - jako úkryt před odvetou izraelského letectva za raketové ostřelování a k podnikání ozbrojených výpadů v izraelském týlu. Ale mezinárodní společenství raději poslušně dotuje odporný režim Hamásu, podobně jako Asadovu diktaturu v Sýrii, než by riskovalo sebemenší konfrontaci tím, že by důsledně trvalo na vlastních deklarovaných humanitárních zásadách.

Tzv. palestinská autonomie na západním břehu Jordánu je sice politicky umírněnější než Hamás, představuje však mimořádně zkorumpovanou a většinou neschopnou vrstvu lidí se soudružskými "kontakty" v OOP, jež za své příjmy vděčí především potřebě světa předstírat pokračování dávno znefunkčněného mírového procesu. Je zbytečné se zrovna na ně v současné krizi obracet, jako to nedávno udělala Bidenova administrativa, poněvadž už téměř nic neřídí ani na území, které se formálně dosud nachází pod jejich kontrolou - tím méně pak v Gaze. A skutečně slušní palestinští politici s mezinárodním kreditem, jako veteránka Hanan Ašrávíová, by dnes patrně ve volbách sotva získali aspoň těch 2,45 % hlasů, které obdrželi při posledním hlasování před patnácti lety.

Jistě, Hamás dost rychle vyčerpal svůj eskalační potenciál a proto už minulý týden kývl na egyptskou nabídku zprostředkování příměří. To ale neplatí o izraelské vládě, která jednak stále hledá způsob, jak poslední čistě "taktický" masakr v Gaze prodat veřejnosti coby údajné strategické vítězství, jednak v ní stále sedí Netanjahu, který z pokračování ozbrojené konfrontace politicky profituje. Ta na egyptský návrh reagovala teprve včera.

Ovšem ani Hamás nemá zájem na nějakém skutečném průlomu v izraelsko-palestinských vztazích, pouze na momentálním zastavení palby. Ve svých základních dokumentech má stále napsáno, že jeho cílem je zničení Izraele, a jeho hlavní sponzor v Teheránu využívá své nestátní proxies v regionu jedině k ozbrojené destabilizaci ostatních blízkovýchodních států, nikoliv snad k nějaké mírotvorné činnosti.

Za takových okolností není Bidenovi co závidět. Ocitl se pod enormním tlakem ohledně obnovení tradiční role USA coby zprostředkovatele blízkovýchodního mírového procesu. Nemá však už k dispozici ani takové ne zcela ideální partnery, jakými kdysi byli Jicchak Rabin a Jásir Arafat. Místo nich čelí pravicově populistickému "iliberálnímu" autoritáři na izraelské a radikalizovaným proíránským teroristům na palestinské straně. A ze všech, kdo mají skutečnou moc, on samojediný by měl opravdový zájem na urovnání situace.

Jenomže ve skutečnosti si může vybrat jen mezi "oběsit", nebo "zastřelit".

3
Vytisknout
6329

Diskuse

Obsah vydání | 25. 5. 2021