O výjimečnosti našeho utrpení

31. 10. 2019 / Daniel Veselý

Ano, během srpnové invaze v roce 1968 i v následujících letech sovětské okupace zemřelo nejvíce lidí při (dopravních) nehodách, a nikoliv následkem střelného poranění, jak píše Jan Čulík. To není žádná fabulace, ale prostý fakt. Interaktivní mapa Ústavu pro výzkum totalitních režimů (ÚSTR) toto celkem detailně dokazuje. Není samozřejmě pochyb, že docházelo také k úmrtím během střelby; sovětské hlídky nejednou střílely v panice a v opilosti, ale většina obětí okupace zemřela při mnohdy bezohledných dopravních nehodách.

Nevím, co je na tom tak kontroverzního, máme-li v rukou spolehlivé a ověřené údaje od historiků, již se svou záští vůči minulému režimu netají. Okupační vojska si doopravdy nepočínala jako Himmlerova vyhlazovací komanda na východní frontě. Tato skutečnost však v žádném případě neumenšuje jeden z tragických momentů našich moderních dějin, kdy byl násilně zadupán do země pokus o relativně nesmělou alternativu uvnitř totalitního sovětského monolitu.

Zdá se to až perverzní: proč by oběti dopravních nehod měly být méně hodnotné než zastřelené osoby? Vždyť samotný vpád cizích vojsk byl flagrantním porušením mezinárodního práva, nemluvě o trvalém šrámu na naší duši. Kdyby k invazi nedošlo, těžko by chodce i motoristy přejížděly sovětské tanky.

Všichni dobře víme, že minulý režim, především jeho raná fáze, byl v řadě ohledů krutý. Víme, kolik nevinných bylo popraveno, a tušíme, kolik lidí bylo zatčeno, vězněno či jinak perzekuováno. Nevíme však, kolik mrtvých můžeme přičíst minulému režimu, který mnozí z nás stále vnímají jako jednolitý zločinný celek.

Ústav dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu k otázce vyčíslování obětí uvádí, že ve vězeňských zařízeních zemřelo asi 4500 osob. Přesnější číslo prozatím není známo, neboť na seznamu zemřelých vězňů se dosud pracuje. Není zde ovšem uvedeno, kolik vězňů zemřelo v důsledku věznění a týrání, kolik z nich bylo přímo umučeno - nebo kolik z nich zemřelo přirozenou smrtí.

„Vězňové komunistického režimu umírali stářím, fyzickým vyčerpáním, mnohé zabilo násilí dozorců a spoluvězňů, pracovní úrazy nebo nemoci vyvolané tvrdými podmínkami a nedostatečnou stravou," cituje Zdeněk Mihalco historika Tomáše Bursíka, který na seznamu pracuje. Nejvíce muklů zemřelo v 50. letech.

Nevidím důvod, proč by tyto legitimní otázky nemohly být kladeny, notabene když jsem i v České televizi zahlédl informaci o „4500 zabitých" v komunistických věznicích. Tato dezinformace už ďábelskou prohnanost a brutalitu komunistických vlád posunuje do jiného levelu. Potřebujeme snad ultimátní zlo, abychom se my sami cítili spravedlivými?

A opět nejde o zlehčování rozsáhlých represí stalinistického režimu, který si v mnoha ohledech nezadal se standardní jihoamerickou juntou ve sféře vlivu USA. Jenže tato opresivní perioda trvala maximálně pět let a teror proti nevinným do konce dekády ustal. A bylo by snad herezí mluvit také o pozitivních opatřeních a krocích komunistického režimu – namátkou zrušení trestného činu homosexuality?

Pokud se čertíme kvůli příčinám úmrtí obětí srpnové okupace, kdy si nejsme schopni připustit jednoduchá fakta, nemůžeme se divit, že více než třetina lidí starších 40 let má raději minulé časy než dnešní reálný kapitalismus. Lidé mají ve skutečnosti úplně jiné starosti a neřeší žabomyší spory o počty obětí srpnových událostí - a tím méně pak řeší floskule o zločinnosti minulého režimu. Jestliže ale chceme být bráni vážně, měli bychom se raději držet faktů, a nikoliv vratkých ideologických konstruktů.

1
Vytisknout
4941

Diskuse

Obsah vydání | 5. 11. 2019