Chtěl bych bydlet v domě. Měli jsme dům, ale už si to nepamatuju

1. 11. 2019

Dva příběhy  z mnoha, píše Eva Zahradníčková:

M.S. ze Sýrie (10 let)

Já: “Co by jsi chtěl?” (bohužel jsme měla na mysli - bundu, kalhoty nebo jiné věci..odpověď mne ale šokovala)

M.:”Já bych si přál být jako ti lidé, kteří bydlí v domech. My se sestrou chodime někdy do města a tam se díváme do oken těch lidí z domů. A třeba si představujeme, co dělají. Že třeba jejich maminky vaří večeři a děti se dívají na televizi a tatínek třeba kouří na balkóně. A ty děti pak spí v posteli a koupou se v plné vaně. A pak že chodí do školy a vůbec se v těch domech nikdo nebaví o válkách. A taky ty děti vědí, kde mají svoje bratry. Protože já nevím, kde je můj velký brácha. A ani rodiče to nevědí. A ti lidi v domech třeba mohou jít k doktorovi, když kašlou a nebo jsou jinak nemocní. Moje maminka hodně kašle a v noci pak nespí a tatínek má starosti. My jsme taky byli lidé z domu. Já si to nepamatuji, ale tatínek ten dům umí namalovat a tak vím, že jsme ho měli.”

A.D.- syrská Kurdka (19 let):

“Během války jsem přišla o bratra i otce. Zůstaly jsme s mojí matkou nakonec úplně samy. Když začali z naší vesnice utíkat všichni sousedi, rozhodly jsme se také odejít. Už nebyl nikdo, kdo by nám pomohl.

Chtely jsme zůstat v Turecku do konce války. Utekly jsme ze Sýrie podzemním tunelem. V Turecku jsme obě pracovaly v továrně na výrobu cívek. Pronajaly jsme si jeden pokoj v domě, ve kterém žilo dalších několik rodin ze Sýrie. Pracovaly jsme až 14 hodin denně, ale byly jsme šťastné, že jsme po dlouhé době opět v bezpečí.
První měsíc jsme dostaly jen část slíbené mzdy, ale stále jsme si mohly dovolit ubytování i jídlo. Další měsíc nám dali již jen třetinu a ten další jsme čekaly již marně. Moje matka celé noci plakala. Musely jsme odejít z pronajatého pokoje. Několik týdnu jsme hledaly jinou práci, přespávaly jsme u různých lidí, jídlo nám dávali v mešitě.

 

Protože jsme byly již obě vyčerpané a neviděly jsme jiné vychodisko- rozhodly jsme se odejít do Řecka. Věděla jsem, že podmínky v táborech nejsou dobré, ale chtěly jsme jen jídlo a vlastní postel.

Hranice jsme překročily pozemní cestou. Několikrát nás vrátila řecká policie. Několikrát jsme byly zbity. Jednou nás donutili stát nahé na policejní stanici.
Nakonec jsme se dostaly do Řecka v den, kdy jsme tomu již ani nevěřily. 

Teď žijeme druhým rokem v táboře. Žijeme v kontejneru se dvěma rodinami. Nejvíc se bojím, že se už nikdy nedostaneme zpátky domů. Moje matka chce zemřít. Nevidí žádnou naději. Já prosím každý den Boha, ať přežijeme zimu.”

Já: “ Co je tvé největší přání?”

A.D.: “Chtěla bych studovat. Bojím se, že ztratím celou budoucnost a nebudu se moci postarat o maminku...”

0
Vytisknout
2672

Diskuse

Obsah vydání | 5. 11. 2019