Bylo to o Velikonocích?
20. 3. 2020
/
Miloš Dokulil
čas čtení
6 minut
Křesťanský svět má pevně fixován svůj kalendář. Dokonce i
celý letopočet odvozuje jako jsoucí „před Kristem“ nebo „po
Kristu“, i když ten byl takto zaveden až potom v tom „našem“
šestém století (s diskutabilními souvislostmi). Závažněji
vypadaly ty každoroční křesťanské svátky. Zde se ovšem
odlišuje římskokatolický a pravoslavný kalendář v začlenění
těch hlavních evangelijně vytčených událostí do tzv.
církevního roku. Katolíci Ježíšovo narození slaví na konci
roku, pravoslavní sedmý den začátkem roku. (Abychom ale
neodbíhali k širším souvislostem!)
Občanský rok má Velikonoce spojené s jarem. A také –
předkřesťansky – s židovskou tradicí. I když v biblickém
novozákonním podání tzv. svatý týden začíná
nejdříve Ježíšovým zatčením, soudem, odsouzením na smrt a
následným okamžitým ukřižováním, byla tu s Velikonocemi
již předtím v Palestině spojena židovská tradice
připomínající naopak radost odvozenou z připomínaného
osvobození Židů z egyptského zajetí Mojžíšem (tzv.
„pesah“).
Aniž se někdy později podařilo jakkoliv blíže historickou
datací doložit čas a okolnosti, které spojujeme s onou
dávnou tragédií Ježíšova života jeho ukřižováním na
Golgotě, zrovna tak nemáme žádné mimobiblické informace o
možném Ježíšovu nanebevzetí, a to již jako příslibného
Krista (když navíc ta novozákonní sdělení o zcela jedinečném
zázraku se vzájemně nepřehlédnutelně liší a sám zázrak by
stěží zůstal utajen pro vnější židovský či pohanský svět).
Rovněž nikdo spolehlivě odnikud neví, co a jak se tehdy nakonec
všechno mezi Ježíšovými sirotky seběhlo, že tu máme – jako
možní pozdější dědici Ježíšovy památky – Velikonoce
promítnuty do křesťanských obřadů a konání, které jsou
vnímány jako triumf a díkuvzdání, nikoli jako především žal
nad zmařeným životem člověka příkladného charakteru a
poslání. (Takto si bez bližšího rozboru připomeňme rovněž
tzv. „Poslední večeři“; svátostná eucharistie nebyla
mezi Ježíšovými stoupenci zavedena jako bohoslužebná praxe
hned, ještě za Ježíšova života. Zajímavé – i když vesměs
zavádějící – ovšem jsou různé zvěsti o tzv. „svatém
Grálu“; vzbuzují rozmanitě zabarvené fantazie kolem těch
dávných výchozích novozákonních časů.)
Možná nejsnáze se odpovídá na to konečné splynutí i odlišení
obou zcela rozdílně vzešlých „velikonočních“ odkazů.
Vždyť Ježíš a ta zřejmě hrstka jeho vyznavačů byli sami –
tím výchozím odkazem víry – přece židé. I když svým okolím
byli zřejmě vnímáni spíše jako „sekta“, ne jako
neproblematická součást židovského věření a židovské
praxe. Bez ohledu na to, co mohlo být napsáno zhruba o půl
století později a o čemž se dočteme v Lukášově
evangeliu, že po Ježíšově-Kristově nanebevzetí poblíž
Jeruzaléma jeho stoupenci „byli stále v chrámě a chválili
Boha“ /viz Lk 24:53/; jinak řečeno, kultem jako kdyby byli
ještě stále židy, neboť takto mohl být tehdy citován pouze
židovský chrám, přístupný pouze pro rituálně obřezané.
I když kulticky – v té „pavlovské“ verzi vstupu do
církve křtem místo obřízky – došlo nakonec
k definitivnímu rozštěpu obou církevních tradic poměrně
brzy. (V české ekumenické verzi překladu citovaného místa
z Lukášova textu z roku 1979 najdeme navíc redakční
mezititulek, že se v klíčovém okamžiku jednalo o
„nanebevstoupení“; pak by čtenář měl ten zázrak
vnímat již z trojičního úhlu křesťanského božství, i
když v době původního sepsání zmíněné evangelistovy
pasáže trojiční pojetí Boha ještě mezi křesťany
neexistovalo.)
(Snad je vidět, jak obtížně se v biblických námětech něco
blíže objasňuje, když ty tematické vazby jsou někdy tak
zvláštně propojené a ne vždy okamžitě dost „ustálené“!)
Evangelijní scénář Velikonoc je překvapivě nahuštěný. Hned
ve čtvrteční noci (což ovšem již byl a je židovský
pátek!) byl Ježíš jat. V pátek hned ráno měl být
nad ním vynesen soudní ortel římským prokurátorem Pilátem.
Ještě téhož brzkého dopoledne byl Ježíš jako odsouzenec
vyveden na popravčí místo a tam ukřižován. Ve tři hodiny
odpoledne již nežil. Údajně se Ježíšovo pohřbení mělo
podařit ještě v onen páteční podvečer (což ovšem
je již židovská sobota, navíc takto začínající jeden
z klíčových svátků v roce, kdy již nebylo možné
něco konat, tím méně někoho pohřbívat!). Kdyby se mělo
zvažovat židovské pojetí dní, pak již v pátek večer
po Ježíšově smrti načínala – jako druhý den –
sobota a v sobotu večer – prorocky i evangelijními citacemi
zázračně předjímaný – „den třetí“; ačkoliv
takto se nedopočítáme ani celých 2 x 24 hodin!
I když věroučně nemusíme snad okamžitě a skutečně hned
pochybovat o zázračném Ježíšově zmrtvýchvstání nebo o tom,
jak účelově kvalifikovat „třetí den“, měli bychom mít
přesto závažné pochybnosti o evangelijním vylíčení tzv.
„svatého týdne“ z historického hlediska, protože se
prakticky (a jistě překvapivě) svými klíčovými událostmi
smrskl ani ne do pouhých 24 hodin, pokud míníme nejdřív
zůstat u pozemské trajektorie Ježíšova života a jeho smrti
v onom „velikonočně“ zasazeném rámci. Takto ovšem
bychom si neměli ujasňovat svou případnou víru (tím méně její
historické „předpodklady“); ta víra má přece jiný základ,
než je třeba evidence smyslů. Samozřejmě že budeme ve zcela
jiné oblasti, pokud míníme „jenom“ (a právě) sledovat
potřebu být adresátem jistého poselství víry (bez ohledu na to,
že nebyla okamžitě „kompletní“), a opět budeme v odlišném
ideovém klimatu, budeme-li současně usilovat o historicky
doložitelnou časoprostorovou lokalizaci nějakých tvrzení s tou
často sugestivní vírou spojených. (Víra pochopitelně mezi svými
nositeli nejen obstojí – ale ještě může být posílena –
je-li něčím subjektivně jedinečná, i když bude
intersubjektivně neprokazatelná a nikoli nutně zrovna hned
nějakým úkonem, obrazem či textem pro externí publikum
dostatečně „nosná“. Snad se tu hodí připomenout si zkušenost
Saula z Tarsu před Damaškem.)
9380
Diskuse