Bylo to o Velikonocích?

20. 3. 2020 / Miloš Dokulil

 


Křesťanský svět má pevně fixován svůj kalendář. Dokonce i celý letopočet odvozuje jako jsoucí „před Kristem“ nebo „po Kristu“, i když ten byl takto zaveden až potom v tom „našem“ šestém století (s diskutabilními souvislostmi). Závažněji vypadaly ty každoroční křesťanské svátky. Zde se ovšem odlišuje římskokatolický a pravoslavný kalendář v začlenění těch hlavních evangelijně vytčených událostí do tzv. církevního roku. Katolíci Ježíšovo narození slaví na konci roku, pravoslavní sedmý den začátkem roku. (Abychom ale neodbíhali k širším souvislostem!)

 

Občanský rok má Velikonoce spojené s jarem. A také – předkřesťansky – s židovskou tradicí. I když v biblickém novozákonním podání tzv. svatý týden začíná nejdříve Ježíšovým zatčením, soudem, odsouzením na smrt a následným okamžitým ukřižováním, byla tu s Velikonocemi již předtím v Palestině spojena židovská tradice připomínající naopak radost odvozenou z připomínaného osvobození Židů z egyptského zajetí Mojžíšem (tzv. „pesah“).

Aniž se někdy později podařilo jakkoliv blíže historickou datací doložit čas a okolnosti, které spojujeme s onou dávnou tragédií Ježíšova života jeho ukřižováním na Golgotě, zrovna tak nemáme žádné mimobiblické informace o možném Ježíšovu nanebevzetí, a to již jako příslibného Krista (když navíc ta novozákonní sdělení o zcela jedinečném zázraku se vzájemně nepřehlédnutelně liší a sám zázrak by stěží zůstal utajen pro vnější židovský či pohanský svět). Rovněž nikdo spolehlivě odnikud neví, co a jak se tehdy nakonec všechno mezi Ježíšovými sirotky seběhlo, že tu máme – jako možní pozdější dědici Ježíšovy památky – Velikonoce promítnuty do křesťanských obřadů a konání, které jsou vnímány jako triumf a díkuvzdání, nikoli jako především žal nad zmařeným životem člověka příkladného charakteru a poslání. (Takto si bez bližšího rozboru připomeňme rovněž tzv. „Poslední večeři“; svátostná eucharistie nebyla mezi Ježíšovými stoupenci zavedena jako bohoslužebná praxe hned, ještě za Ježíšova života. Zajímavé – i když vesměs zavádějící – ovšem jsou různé zvěsti o tzv. „svatém Grálu“; vzbuzují rozmanitě zabarvené fantazie kolem těch dávných výchozích novozákonních časů.)

Možná nejsnáze se odpovídá na to konečné splynutí i odlišení obou zcela rozdílně vzešlých „velikonočních“ odkazů. Vždyť Ježíš a ta zřejmě hrstka jeho vyznavačů byli sami – tím výchozím odkazem víry – přece židé. I když svým okolím byli zřejmě vnímáni spíše jako „sekta“, ne jako neproblematická součást židovského věření a židovské praxe. Bez ohledu na to, co mohlo být napsáno zhruba o půl století později a o čemž se dočteme v Lukášově evangeliu, že po Ježíšově-Kristově nanebevzetí poblíž Jeruzaléma jeho stoupenci „byli stále v chrámě a chválili Boha“ /viz Lk 24:53/; jinak řečeno, kultem jako kdyby byli ještě stále židy, neboť takto mohl být tehdy citován pouze židovský chrám, přístupný pouze pro rituálně obřezané. I když kulticky – v té „pavlovské“ verzi vstupu do církve křtem místo obřízky – došlo nakonec k definitivnímu rozštěpu obou církevních tradic poměrně brzy. (V české ekumenické verzi překladu citovaného místa z Lukášova textu z roku 1979 najdeme navíc redakční mezititulek, že se v klíčovém okamžiku jednalo o „nanebevstoupení“; pak by čtenář měl ten zázrak vnímat již z trojičního úhlu křesťanského božství, i když v době původního sepsání zmíněné evangelistovy pasáže trojiční pojetí Boha ještě mezi křesťany neexistovalo.)

(Snad je vidět, jak obtížně se v biblických námětech něco blíže objasňuje, když ty tematické vazby jsou někdy tak zvláštně propojené a ne vždy okamžitě dost „ustálené“!)

Evangelijní scénář Velikonoc je překvapivě nahuštěný. Hned ve čtvrteční noci (což ovšem již byl a je židovský pátek!) byl Ježíš jat. V pátek hned ráno měl být nad ním vynesen soudní ortel římským prokurátorem Pilátem. Ještě téhož brzkého dopoledne byl Ježíš jako odsouzenec vyveden na popravčí místo a tam ukřižován. Ve tři hodiny odpoledne již nežil. Údajně se Ježíšovo pohřbení mělo podařit ještě v onen páteční podvečer (což ovšem je již židovská sobota, navíc takto začínající jeden z klíčových svátků v roce, kdy již nebylo možné něco konat, tím méně někoho pohřbívat!). Kdyby se mělo zvažovat židovské pojetí dní, pak již v pátek večer po Ježíšově smrti načínala – jako druhý den – sobota a v sobotu večer – prorocky i evangelijními citacemi zázračně předjímaný – „den třetí“; ačkoliv takto se nedopočítáme ani celých 2 x 24 hodin!

I když věroučně nemusíme snad okamžitě a skutečně hned pochybovat o zázračném Ježíšově zmrtvýchvstání nebo o tom, jak účelově kvalifikovat „třetí den“, měli bychom mít přesto závažné pochybnosti o evangelijním vylíčení tzv. „svatého týdne“ z historického hlediska, protože se prakticky (a jistě překvapivě) svými klíčovými událostmi smrskl ani ne do pouhých 24 hodin, pokud míníme nejdřív zůstat u pozemské trajektorie Ježíšova života a jeho smrti v onom „velikonočně“ zasazeném rámci. Takto ovšem bychom si neměli ujasňovat svou případnou víru (tím méně její historické „předpodklady“); ta víra má přece jiný základ, než je třeba evidence smyslů. Samozřejmě že budeme ve zcela jiné oblasti, pokud míníme „jenom“ (a právě) sledovat potřebu být adresátem jistého poselství víry (bez ohledu na to, že nebyla okamžitě „kompletní“), a opět budeme v odlišném ideovém klimatu, budeme-li současně usilovat o historicky doložitelnou časoprostorovou lokalizaci nějakých tvrzení s tou často sugestivní vírou spojených. (Víra pochopitelně mezi svými nositeli nejen obstojí – ale ještě může být posílena – je-li něčím subjektivně jedinečná, i když bude intersubjektivně neprokazatelná a nikoli nutně zrovna hned nějakým úkonem, obrazem či textem pro externí publikum dostatečně „nosná“. Snad se tu hodí připomenout si zkušenost Saula z Tarsu před Damaškem.)


0
Vytisknout
1664

Diskuse

Obsah vydání | 24. 3. 2020