Poznámky k rusko-ukrajinské válce

22. 6. 2022 / Václav Hořejší

čas čtení 23 minut

Ruská agrese je neospravedlnitelná

Ruská brutální agrese proti Ukrajině zahájená 24. 2. je naprosto neospravedlnitelná a vpravdě zločinná. Nemohu pochopit lidi (a není jich zase tak málo), kteří ji omlouvají, nebo dokonce podporují, a to s ohledem na některé níže uvedené skutečnosti.

Zdůvodnění této agrese bylo neuvěřitelně chabé („Ukrajina a její snahy o zapojení do NATO a EU představuje pro Rusko vážnou bezpečnostní hrozbu, vládnou tam zdrogovaní nacisté“); teprve se zpožděním se začalo uvádět, že útok měl preventivně zabránit chystanému ukrajinskému útoku na separatistické donbaské „lidové republiky“.

V této souvislosti zaznívaly z úst prezidenta Putina a dalších ruských představitelů iracionální slova o jakémsi mystickém dějinném poslání ruského národa. Zdá se ovšem, že tento velkoruský nacionalismus sdílí velká většina Rusů, včetně nynější slabé opozice

 

Nemuselo k tomu dojít – chyby Západu

Jsem ale přesvědčen (v souhlasu s míněním řady prominentních západních komentátorů, politologů a bývalých politiků), že této válce se dalo zabránit, kdyby se Západ v posledních 30, ale hlavně posledních 8 letech choval prozíravěji a bral vážněji ruské obavy o vlastní bezpečnost. Tyto obavy se nám mohou oprávněně zdát paranoidní, ale to na jejich existenci mnoho nemění.

Už někdy v roce 2014 radil např. Zbygniew Brzezinski (rozhodně žádný přítel Ruska), aby se Ukrajina federalizovala a „finlandizovala“ (jak upozorňuje v nedávném rozhovoru význačný politolog Jacques Rupnik - zde).

Jaká škoda, že Brzezinski nedošel sluchu - vždyť federalizace, a dokonce i následný mírový rozpad takové fererace jsme si sami vyzkoušeli! A tu „finlandizaci“ si velmi úspěšně vyzkoušela i ona neutrální země, dokonce v sousedství se skutečně nebezpečným SSSR. Připomeňme, že podobné názory o potřebě více respektovat ruské zájmy a bezpečnostní obavy vyslovovala i řada dalších významných politologů, politiků a komentátorů (např. A. Lieven, J. Sachs, J. Mearsheimer, H. Kissinger, W. Scharnagl, L. Wilkerson, G. Kennan či P. Buchanan). Ostatně – i můj milovaný papež František řekl, že ke vzniku konfliktu významně přispělo „poštěkávání“ NATO na Rusko! Podle papeže Františka není válka na Ukrajině černobílá, mělo by se na ni nahlížet komplexně a hledat i její příčiny. Hlava katolické církve spekuluje, že válce se dalo zabránit a kritizuje zvýšený prodej zbraní, ale oceňuje také statečnost Ukrajinců, kteří brání svoji zemi a bojují o přežití (viz zde, zde).

Vzpomeňme, že počátkem února se konalo zasedání Rady NATO, které projednávalo poměrně ultimativní požadavky Ruska. Generální tajemník Stoltenberg po zasedání řekl cosi jako "trváme na právu všech suverénních států uzavírat spojenectví, jaká samy uznají za vhodné”. To je samozřejmě obecně správná zásada, zcela v souladu s mezinárodním právem. Ale někdy v březnu prezident Zelenskyj v jakémsi rozhovoru řekl, že už dávno ví, že s přijetím Ukrajiny se nepočítá a že Ukrajinci o to “nebudou prosit na kolenou”. Tak proč proboha tohle neřekli Ukrajinci i NATO už před tím 24. únorem? Proč, když Američané už několik dní předem najisto věděli, že k tomu přepadení dojde, neiniciovali urgentní diplomatická jednání, která by ho mohla odvrátit? Nebyla tahle snaha NATO „zachovat si tvář a neustupovat principiálně nátlaku“ trochu příliš drahá? Pro jistotu ještě jednou zdůrazňuji – nic z toho ani v nejmenším neomlouvá to, čeho se Rusové dopustili!

Fiasko ukrajinské a západní diplomacie

To, co se stalo, považuji za naprosté fiasko ukrajinské i západní diplomacie (viz též zde). Hlavní úlohou diplomacie přece je předcházet a zabraňovat ničivým a nesmyslně nákladným vojenským konfliktům. Hlavním volebním heslem Volodymyra Zelenského přece bylo dosáhnout zlepšení vztahů s Ruskem a vyřešení konfliktu na Donbasu!

Něco ze života

To, jak Západ lehkomyslně ignoroval známky ruské stále rostoucí nespokojenosti a jejích potenciálních neblahých důsledků, se dá přirovnat k situacím v běžném životě. Máte např. na chalupě nějakého násilnického a paranoidního souseda, který si neustále v podstatě neoprávněně stěžuje na to, že ho obtěžuje štěkání vašeho psa, že mu z vašeho stromu padá na zahradu listí, nebo že si blízko jeho plotu stavíte jakýsi přístřešek. Když mu budete dávat dlouhodobě najevo, že jeho stížnosti jsou neoprávněné (a doložíte to i stanoviskem místní policie), nebo když se mu přitom budete ještě nějak posmívat a „ukazovat prostředník“, snadno se může stát, že se vám nějak násilně pomstí, třeba tím, že vám chalupu podpálí. Následně sice bude odsouzen a půjde do vězení, ale vy utrpíte třeba i velmi vážnou škodu nebo újmu na zdraví. Daleko moudřejší proto je snažit se s ním vycházet po dobrém, zbytečně ho neprovokovat a třeba mu i v něčem ustoupit.

Tedy – bývalo by bylo něco tak nepřijatelného přinejmenším nenabízet v roce 2008 Ukrajině a Gruzii perspektivu členství v NATO? Nebo aspoň tento příslib zrušit počátkem letošního roku a zažehnat tak hrozící konflikt s Ruskem?

Ruské paranoidní obavy

Kořeny nynějšího konfliktu úzce souvisí zvláště s kyjevským převratem v únoru 2014, který svrhl demokraticky zvolenou vládu a prezidenta a vedl k občanské válce na Donbasu (ve které se dostalo povstalcům masivní podpory od Ruska) a k odtržení Krymu od Ukrajiny. Západ tento převrat podpořil a následně nevymáhal plnění Minských dohod z roku 2015, které by bývaly mohly vést k rozumnému urovnání konfliktu. Poznamenejme, že až do 22. února 2022 nebyla nezávislost obou donbaských separatistických republik uznávána ani Ruskem; podle Minských dohod jim měla být přiznána autonomie v rámci Ukrajiny (o což ale Ukrajina neusilovala).

Během bojů na Donbase v letech 2014-2015 (které sporadicky pokračovaly i dále po uzavření příměří) bohužel ukrajinská armáda, a zvláště radikalizované ukrajinské dobrovolnické milice, postupovaly neobyčejně brutálně proti separatistickým „lidovým republikám“ (které obývali ukrajinští občané) – viz zde. Velmi podobně se chovala ruská armáda při dobývání čečenského Grozného…

Nutno ovšem připomenout, že tyto kořeny konfliktu jsou ještě hlubší – nelze popírat, že Západ nedodržel sliby dané M. Gorbačovovi na počátku 90. let, že se NATO nebude rozšiřovat dále na východ k sovětským, resp. ruským hranicím.

I když nám to může připadat paranoidní, je zřejmé, že Rusko mělo po rozpadu SSSR stále obavy z toho, že strategickým cílem Západu (ale i Číny) je rozpad stále ještě obrovského Ruska, v zásadě podle vzoru rozpadu SSSR. Lze si skutečně snadno představit, že protivníci či konkurenti Ruska by mohli ve vhodnou chvíli začít podporovat různé separatistické tendence, podobné např. dřívějším snahám Čečenců. Málokdy si uvědomujeme, že třeba takové Jakutsko, obdařené mimořádným přírodním bohatstvím, má rozlohu přes 3 miliony km2, tedy více než celá evropská část Ruska.

V této souvislosti se ovšem nabízí naopak podezření, že ta nynější ruská agresivní válka je motivována i 9nebo dokonce hlavně) zcela pragmatickou snahou zmocnit se alespoň části ukrajinského přírodního bohatství (viz zde).

Konflikt Západu s Ruskem

To, že Západ v nynější válce výrazně pomáhá napadené zemi dodávkami zbraní, humanitárních prostředků, péčí o uprchlíky a aplikací výrazných ekonomických sankcí je samozřejmě zcela v souladu s mezinárodním právem (pomoc napadené oběti agrese). Bez této pomoci by konflikt i přes neobyčejně tvrdý odpor Ukrajinců už téměř jistě skončil přinejmenším příměřím výhodným pro Rusko.

V důsledku masivní podpory Západu Ukrajině se konflikt postupně stále více de facto stává také konfliktem Západu s Ruskem. Na Ukrajině už zřejmě působí značný počet zahraničních (hlavně amerických, britských, polských) vojenských instruktorů i bojujících dobrovolníků z řady zemí Západu. Od představitelů Ukrajiny, ale i několika členských států NATO slyšíme výzvy k většímu přímému vojenskému zapojení, např. snahou o bezletovou zónu nad Ukrajinou. Něco takového by určitě už bylo impulzem k přímému vojenskému střetnutí.

Cíle Západu v tomto konfliktu nejsou zcela jasné – uvádí se: (1) dosažení porážky Ruska a obnovení přinejmenším stavu před počátkem ruské agrese, (2) zásadní vyčerpání Ruska dlouhodobou válkou pomocí vojenských a sankčních prostředků, což by mohlo vést ke změně režimu v Rusku (optimálně nastolení nějaké demokratičtější, prozápadní vlády, nebo dokonce k rozpadu Ruska). Absence strategického přístupu Západu je kritizována i prominentním britským generálem (zde). Zatím se zdá, že Západ (NATO) se nehodlá do konfliktu zapojit přímo svými bojovými jednotkami, protože je to považováno za příliš riskantní (zvláště s ohledem na mohutný ruský jaderný arzenál). Je myslím nepochybné, že kdyby se konflikt vedl pouze konvenčními, ne jadernými zbraněmi, nemělo by Rusko proti spojeným silám Ukrajiny a NATO šanci. Ale ono ty jaderné zbraně má, a v takovém konfliktu by je skoro jistě použilo...

Ruské slabiny

V diskusích o tom, jak se zachovat vůči ruské agresi se často zdůrazňují ruské slabosti jako je chabá ekonomika, nízká životní úroveň značné části populace, demografické problémy či závislost na vojensky využitelných i jiných západních technologiích. Tato situace by samozřejmě byla velkým minusem při konvenčním vojenském střetu se Západem. Je tomu ale možná spíše právě naopak – tyto slabiny jsou z vojenského hlediska více než kompenzovány obrovským ruským jaderným potenciálem. Právě docela reálná možnost neúspěchů v konvenční válce, nebo výrazné ekonomické problémy v Rusku způsobené dlouhotrvající válkou, tedy pro nás mohou spíše zvyšovat nebezpečí nukleární katastrofy.

Se zločinným agresorem nelze jednat?

Běžně se setkáváme s názorem, že s agresorem nelze jednat, jedinou možností je ho porazit a potrestat. To je sice velice moralistní stanovisko, ale nelze zapomínat, že jednáním byly ukončeny i jiné konflikty (např. v Koreji, Vietnamu, bývalé Jugoslávii, nebo nejnověji v Afghánistánu). A výsledky některých z těchto jednání byly pro tu „naši“ stranu i dost ponižující… Horliví zastánci jediného možného ukončení nynějšího konfliktu, tedy porážkou Ruska a jeho ztrestáním, ovšem ignorují tu zcela reálnou hrozbu jaderné katastrofy.

Trochu pozapomnělo, že už někdy v březnu to vypadalo nadějně, probíhala přímá jednání mezi Ruskem a Ukrajinou, na stole byl jakýsi patnáctibodový návrh dohody. V té chvíli ale Američané řekli, že ze všech sil podpoří dodávkami zbraní Ukrajinu tak, aby byla schopna ruskou agresi odrazit, a přitom fatálně oslabit Rusko. Americký ministr obrany to odhodlání formuloval dokonce tak, že USA jsou k dosažení takového cíle rozhodnuty udělat vše, “i kdyby to mělo pohnout zemí a nebem”. Zdá se, že toto byl zlomový moment.

Ukrajina bojuje i za nás“

Tohle zní jako působivé heslo. Ale jeho obdoby jsem slyšel i v souvislosti s americkým útokem na Afghánistán nebo Irák, a jsem vůči němu skeptický. Opravdu si nemyslím, že ruským strategickým cílem je vojensky si podmanit dřívější sovětské satelity. Na něco takového prostě nemají sílu.

Problematické aspekty Ukrajiny

Ukrajina se nám nyní prezentuje jako jakási bašta demokracie. Neměli bychom ale zapomínat, že je to jedna z nejzkorumpovanějších zemí světa, že tam opakované masové lidové protesty doposud nevedly k výrazné nápravě, že tam panuje u nás nevídaný vliv „oligarchů“, že jsou tam velké problémy s respektováním práv národnostních menšin (silný tlak na jejich ukrajinizaci).

Samostatnou kapitolou je uctívání památky kontroverzních nacionalistických vůdců z období 2. světové války, kteří sice nakonec bojovali proti německým okupantům, ale ještě více se „proslavili“ masakrováním Židů, Poláků a volyňských Čechů (viz zde). Ostatně pro onu Rusy neustále zdůrazňovanou „denacifikaci“ Ukrajiny slouží právě toto jako vítaná záminka (právě tak jako okázalé vystavování pravicově extremistických symbolů příslušníky radikálních ultranacionalistických uskupení). Distancovat se od těchto záležitostí by snad pro demokratickou Ukrajinu nemusel být problém?

Je třeba také připomenout, že dnešní Ukrajina není zemí s nějakou jasnou historickou teritoriální identitou (jak je tomu např. v případě Česka). Formálně prvním déle trvajícím ukrajinským státem byla Ukrajinská sovětská socialistická republika etablovaná v roce 1922. Ve srovnání s dnešní Ukrajinou jí ovšem chyběla velká dnešní západní část, která až do roku 1939 patřila Polsku, a Podkarpatská Rus, která patřila Československu. Naopak poněkud nehistoricky byl součástí Ukrajinské SSR průmyslový a ruskojazyčný Donbas – údajně proto, aby tato sovětská republika měla také nějakou dělnickou třídu.

Špatný dojem z jakéhosi osobního střetu zájmů dělá i dřívější angažmá syna prezidenta Bidena v ukrajinské energetické společnosti Burisma (za plat výrazně překračující průměrný ukrajinský) (zde)

Dvojsečné sankce

Velmi důležitým aspektem je to, že protiruské sankce významně poškozují i Západ (viz zde). Je otázka, jak velké oběti jsou ochotni občané přinášet v zájmu cíle, který je sice v principu morální a žádoucí (potrestání násilnického agresora), ale jehož dosažení může přinášet skutečně velké ekonomicko-společenské problémy. Ty nelze podceňovat – pokud důsledkem bude velká světová ekonomická krize, její obětí se mohou stát miliony těch nejchudších po celém světě. A pokud důsledkem bude jaderná válka, bude těch obětí ještě mnohem víc.

Kdy a jak to skončí?

Zdá se, že k uzavření příměří může dojít teprve, až alespoň jedna strana konfliktu dojde k závěru, že dosažení jejích cílů je nereálné, resp. cena (vojenská a/nebo ekonomická) za jejich dosažení je nepřijatelně vysoká. Podle mého názoru je cena, kterou platí Ukrajina (gigantické ekonomické škody, zničená města a infrastruktura, vysoký počet mrtvých a zraněných, obrovský počet uprchlíků), již nyní nepřijatelně vysoká a stále se zvyšuje. Zdá se ale, že ukrajinská vláda i představitelé Západu jsou jiného mínění (viz např. zde).

Na druhé straně existuje (zřejmě dosti oprávněný) názor, že Rusko v tomto konfliktu prostě “nemůže prohrát” (leda že by tam došlo k převratu), protože i kdyby jeho situace na bojišti byla beznadějná, nasadilo by své jaderné zbraně, a to především proti zemím, které Ukrajině dodávají zbraně a další podporu.

Problém je, že i pro západní politiky by bylo ruské vítězství těžko přijatelné, a to nejen z prestižních důvodů, ale i z obav, že by mohla následovat ruská agrese proti jeho dalším sousedům. I kdyby prezident Zelenskyj chtěl Moskvě v něčem významně ustoupit, radikálnější ukrajinští občané by mu to asi nechtěli dovolit (je ovšem možné, že většina obyvatel by něco takového mohla brát jako menší zlo, než hrozící totální devastaci a další obrovské lidské ztráty).

Na druhé straně se již nyní ozývají, dokonce i z vedení NATO, hlasy, svědčící o únavě z války („Mír je možný, to není otázkou. Otázkou je, jakou cenu jste schopni za něj zaplatit. Kolik území, nezávislosti, suverenity, svobody, demokracie jste schopni pro něj obětovat,“ zde) V každém případě – odpověď na otázku „kdy a jak to skončí“ mají ve svých rukou všichni účastníci konfliktu - jak Ukrajina, tak Rusko a tak i Západ (každý z nich to může udělat samostatně)…

Co je větší zlo?

V zahraničním tisku se začínají objevovat mně sympatické výzvy k okamžitému uzavření příměří, protože škody a oběti jsou jak pro Ukrajinu, tak pro celý svět už příliš vysoké, a stále stoupají. A jasně se rýsuje otázka, co je větší zlo – „nepřijatelné“ ústupky agresorovi, nebo ještě dlouho trvající konflikt vedoucí k úplnému zpustošení Ukrajiny a globálním katastrofálním důsledkům (hrozba hladomoru v zemích závislých na dodávkách ukrajinského obilí, celosvětová ekonomická krize vyvolaná přerušením dodávek surovin z Ruska, reálné riziko třeba i nechtěného spuštění světové nukleární války).

Jako rozumné a reálné se mi jeví to, co navrhuje Christopher Chivvis v Guardianu (zde): Ukrajina by se měla soustředit na jiný cíl než vojenské vítězství nad Ruskem. Tento bývalý americký zpravodajec v zásadě navrhuje, aby Ukrajina co nejrychleji uzavřela příměří, smířila se s územními ztrátami, a s masivní pomocí západních spojenců se soustředila na odstranění dosavadních škod na vládou kontrolovaných územích a během příštích cca 10 let vybudování „vzorové“, skutečně demokratické, prosperující země začleněné do EU. Srovnání úrovně takové „západní Ukrajiny“ s tím, co by vzniklo na Ruskem okupovaných územích, by mohlo být nejlepším argumentem ve prospěch toho, čemu říkáme „západní hodnoty“. Je ale zřejmé, že tohle aspoň prozatím bude pro ukrajinské politiky i pro jejich západní podporovatele nepřijatelné. Přijatelným se to možná stane teprve až těch mrtvých lidí a zničených měst bude mnohem víc. Námitkou proti nějakému takovému řešení je obava, že když bude agresor odměněn územním ziskem, bude to výsměchem elementární spravedlnosti, a že to může navíc povzbudit jeho chuť na něco dalšího (Pobaltí, možná i dál). To je skutečně vážná námitka. Nelze to vyloučit, ale věřím, že je to nepravděpodobné, a že i pro Rusko by bylo dlouhodobě výhodnější existovat v nějakém stabilním mezinárodním prostředí.

Ten nynější konflikt (za který, jak znovu důrazně opakuji, nese přes všechna západní pochybení zodpovědnost jednoznačně Rusko) by snad nakonec (za rok, nebo i déle) přece jen mohl přinést něco pozitivního – sice menší, ale obrozenou a prosperující „západní“ Ukrajinu, ale hlavně snad vyjednané nové celosvětové bezpečnostní uspořádání, které, doufejme, zase dlouho vydrží.

Pesimistický scénář

Bohužel se mi ale zdá, že tohle pozitivní vyústění asi není na dohled. A obávám se, že reálnější je varianta nové „velké války“, tentokrát jaderné, ještě nejméně desetkrát ničivější, než byla ta 2. světová. Vypadá to, že nynější politici se chovají stejně „náměsíčně“ jako ti v předvečer vypuknutí 1. světové války. Pánbůh s námi…

Jako poměrně reálné, ale hodně chmurné, se jeví také vyústění v dlouhodobý „zamrzlý“ konflikt nižší intenzity a la Izrael - Palestinci, Kašmír nebo Afghánistán.

Kdyby bylo rozhodnutí na mně

Často si kladu otázku, jak bych se zachoval, kdybych byl v pozici umožňující rozhodnout o dalším průběhu rusko-ukrajinského (resp. rusko-západního) konfliktu, tedy kdybych byl na místě ukrajinského či amerického prezidenta, nebo šéfa NATO či EU. Jsem v podstatě pacifista, a nade vše kladu hodnotu lidského života. Takže si od samého počátku (snad kromě prvních pár dní v šoku z toho, co se stalo) myslím, že konflikt by bylo potřeba co nejrychleji ukončit, i za cenu „kapitulačního“ jednostranného zastavení bojů. To je ale evidentně považováno za nepřijatelné v takové fázi konfliktu, kdy obě strany mají dojem, že mají naději na vítězství. Akceptovatelným se to asi stane teprve, až když třeba zahyne většina ukrajinských bojeschopných mužů, dojde jim munice (a Západ nebude schopen ji dostatečně rychle dodávat), nebo bude celá země totálně zdevastovaná a většina obyvatel v emigraci.

Opravdu nevím, jestli většina Ukrajinců skutečně chce „bojovat až do posledního muže a do zničení posledního domu v zemi“. Nebo jestli spíše sdílejí na téma vojenského hrdinství to, co si můžeme poslechnout v písni Karla Kryla „Píseň neznámého vojína“ (zde).

Ve shodě s výše zmíněným Christopherem Chivvisem si myslím, že pokud by k tomu zastavení bojů došlo nyní, asi by si Rusko ponechalo přinejmenším ta do nynějška dobytá území (pravděpodobně spíše celou Doněckou a Luhanskou oblast, plus celé pobřeží). Takto zmenšená Ukrajina by se zavázala k neutralitě garantované Ruskem, USA, NATO a EU. Obávám se, že čím později dojde k ukončení konfliktu, v tím horší vyjednávací pozici bude Ukrajina. V následujících mnoha letech by pak měl Západ opravdu masivně ekonomicky podpořit obnovu a modernizaci této zmenšené Ukrajiny a docílit její přeměny ve vzornou demokracii. Něco podobného přece bylo deklarovaným cílem i v Afghánistánu nebo Iráku – řekl bych, že v případě Ukrajiny by dosažení takového cíle mělo nesrovnatelně větší šanci na úspěch.

Už jsem si zvykl na to, že tento můj názor je považován za kapitulantský, chamberlainovský a zbabělý. A že pokud jej prezentuji veřejně, ocitám se v pozici faktického putinovce a zrádce západních ideálů svobody a demokracie. Nic na tom nemůže změnit ani mé mnohokrát vyslovené (i v tomto textu) odsouzení brutální, gangsterské ruském agrese (pro kterou není omluvou ani to, že podobně se chovali i jiní).

Uznávám ovšem, že se mohu mýlit (podobně jako jsem se mýlil, když jsem nevěřil (podobně jako třeba i Zelenskyj), že Putin tu „speciální vojenskou operaci“ provede), a že nakonec dojde na ten i pro mě optimální scénář – brzkou porážku Ruska bez vypuknutí jaderného konfliktu, vedoucí k následné změně režimu v Rusku nastolením demokratičtější, prozápadní vlády.

Uvidíme…



0
Vytisknout
4249

Diskuse

Obsah vydání | 28. 6. 2022