Silné a slabé stránky filozofie Karla R. Poppera

22. 6. 2022 / Boris Cvek

čas čtení 9 minut

Karl Raimund Popper, konkrétně jeho stěžejní díla Logika vědeckého bádání a Otevřená společnost a její nepřátelé, znamenal pro mé myšlení zásadní zlom: osvobození od Hegela a Husserla. Dodnes považuji jeho kritiku Platóna a Marxe, podanou v Otevřené společnosti, za výbornou a přelomovou. Stejně tak ale chápu to, jak se mohl Paul Feyerabend stát z Poppeova žáka jeho odmítavým kritikem.

Základní Popperova slabina je to, co zdědil od Vídeňského kruhu: důraz na logicky pojatý rozum. Ačkoli z pohledu úsilí, kterým tito myslitelé definovali svou filozofickou pozici, byl Popper revolucionář, jenž všechno obrátil vzhůru nohama, v důrazu na ahistoricky pojatou logiku se od nich nelišil. Zatímco Vídeňský kruh chápal vědu jako hromadění nových a nových dat, kterými lze verifikovat vědecké teorie tzv. indukcí, Popper vychází z dědictví konvencionalismu (Henri Poincaré a Pierre Duhem) a uvědomuje si, že z dat žádné teorie neplynou a že je dokonce nelze pomocí dat ani verifikovat, ba že neexistuje nic takového jako data nezávislá na teorii, data před teorií.

Jeho argument je postavený na jednoduché logice a Feyerabend tvrdí, že jde o banalitu, která byla už před Popperem jasná členům tzv. Kraftova kruhu, tvořenému rakouskými studenty se zájmem o filozofii vědy. Popperův argument je tento: vědecká teorie je univerzální, tvrdí, že něco platí pro všechny případy, např. všechny vrány jsou černé. Takovou teorii nelze tedy potvrdit (verifikovat), protože by k tomu bylo nutné prohlédnout všechny vrány ve vesmíru, které kdy existovaly nebo budou existovat, a to není možné. Stačí ovšem jediná bílá vrána a teorie je podle triviální klasické logiky, tzv. modus tollens, vyvrácena.

Proti konvencionalismu, který tak či onak klade důraz na to, že vědecké teorie nemají žádný bezprostřední vztah k realitě, nýbrž jsou plodem konvencí, které používáme k poznávání světa, v němž žijeme, Popper staví konstrukci tzv. falzifikacionismu. Podle něj sice vědecké teorie jsou výsledkem podobně kreativního procesu jako umělecká díla, a nevycházejí tedy z nějakého přímého kontaktu s realitou, mohou ale být vyvráceny experimentem díky tomu, že predikují konkrétní výsledek experimentu. Tímto postupným vyvracením nových a nových teorií se podle Poppera naše poznání, tedy obsah teorií, blíží k realitě. Značná část jeho Logiky vědeckého bádání je věnována pokusu formalizovat toto „blížení se realitě“ tak, aby bylo možno určit, která teorie je blíže realitě než jiná. Ačkoli by takový nástroj byl ve vědě velmi užitečný, nepoužívá se, protože reálně nemůže fungovat.

A v tom je hlavní problém celého Popperova myšlení: ignoruje reálnou podobu vědy. Vyvrácení vědecké teorie není nikdy otázka srovnání jednoho experimentu s predikcí. Když si vezmeme příklad s vránami: pozorování bílé vrány může vyvolat mnoho otázek, zda jde vskutku o vránu, zda je to zdravá vrána atd. Popper si uvědomuje toto nebezpečí a nazývá ho pokusy o imunizaci teorie. Neuvědomuje si ovšem to, že aby došlo k nějakému závěru, zda teorie byla vyvrácena, je třeba nikoli toliko logika, ale konsensus dané komunity vědců, která je historicky a společensky situovaná. Tímto směrem šli pak Kuhn a Feyerbend. Reálnou vědu nedělá logika, ale vědci.

Nejblíže k pochopení, že vědu nelze chápat čistě logicky, je Popper v otázce tzv. empirické báze. Zde si uvědomuje, že ačkoli teorie lze testovat či falzifikovat podle čisté logiky, není možné takto testovat ani falzifikovat tzv. singulární tvrzení, tj. výsledky experimentu nebo pozorování. V této tzv. empirické bázi je třeba nad jednotlivými případy dosáhnou prostě intersubjektivně založené shody. Situaci přímo přirovnává ke kůlům v bažině: základy vědy stojí na kůlech zanořených do bažiny empirické báze a to, jak hluboko tyto kůly mají být do bažiny zanořeny, aby stavba byla stabilní, je otázkou reálné praxe dané vědy. A právě to je na vědě skutečně zajímavé, nikoli modus tollens a jiné popperiánské banality, nicméně právě to nelze pojednat pomocí logiky a logických vztahů mezi výroky.

Navzdory tomu, že mě Popper z metafyziky vyléčil, sám měl oproti Vídeňskému kruhu k metafyzice kladný vztah a hlásil se ke karteziánskému dualismu (v jeho pojetí trialismu). Léčba spočívala v tom, že věda nemůže být metafyzikou a musí se držet experimentů (slavná Popperova „demarkační linie“, což je také agenda, kterou zdědil od Vídeňského kruhu) – to je absolutní kontrast s Hegelm i Husserlem (Husserlovo pojetí vědy v Krizi evropských věd). Na druhé straně v souladu s Vídeňským kruhem je u Poppera obrovský důraz na to, že vědu tvoří teorie, zatímco experimenty jsou tu jen jako prubířský kámen teorií, nikoli jako svébytná forma poznání. Popper člověka nedovede k tomu, aby se zamyslel nad tím, že experimenty zůstávají platné i po pádu teorií, ačkoli je to základní předpoklad jeho filozofie vědy. Myslím, že skutečné vypořádání se s neustále se vracejícími problémy filozofie vědy, jaké položil právě konvencionalismus, musí začít u role experimentu ve vědě: jak se vlastně stal tím, co rozhoduje, proč to tak chceme a jaké poznání v něm, tedy v experimentu, máme.

Feyerabend (který jde mnohem hlouběji do empirické báze reálné vědy, ale žádnou teorii experimentu a jeho významu nepodává) Popperovu puritánskou posedlost logikou a rozumem nesnášel, postavil proti ní reálné vědce a reálné dějiny. Nicméně v Otevřené společnosti Popper podle mne dosahuje přece jen čehosi zcela mimořádného (Feyerabend říká, že si Popper cenil právě Otevřené společnosti, a ne Logiky): ukazuje na politické motivace za vynálezem univerzálního poznání u Platóna a za zrodem tzv. věšteckých filozofií (zejména marxismus), které na základě metafyzické spekulace předpovídají nutný průběh dějin a jejich smysl. To, že dějiny nemají smysl, že jsou otevřené a že lidé v nich mohou vytvářet a zkoušet různé věci, je pohled, který mne u Poppera ovlivnil snad nejvíce (a jeho s tím související útok na esencialismus všeho druhu, tedy na předpoklad, že věci mají nějaké esence či podstaty, které je možné poznat a mít tak jakési autoritativní poznání typu „co je to“ – velká část západní filozofické tradice stojí na tom, že když známe, co je daná věc, můžeme na základě toho rozumem, tzv. spekulativně, konstruovat tu pravou realitu, zatímco realita sama není k takovému poznání zapotřebí).

Hned na začátku Otevřené společnosti ukazuje, jak taková společnost vzniká z pochopení, že lidské zákony nejsou zákony věčné a neměnné, což si uvědomili Athéňané, když cestovali po Středomoří za obchodem: zatímco příroda se chová všude stejně, zákony a zvyklosti jsou různé v různých zemích a obcích (to je jasné už Hérodotovi). Základní vlastností popperovské otevřené společnosti je tak odmítání toho, že by bylo nutné žít pořád stejně podle týchž hodnot a představ, jako žili naši předkové, ale že naopak je třeba hledat kriticky a prakticky, co by bylo pro danou společnost nejlepší. Zde mi opět přišel Popperův důraz na rozum a kritičnost mimo reálné dějiny, ba jakoby vypreparovaný z jeho teorie vědy – přičemž by to mělo být naopak: nikoli ahistorická logika z idealizované vědy by měla racionalizovat společnost, ale naopak věda jako společenský konstrukt se vším všudy by měla být ponořena do společnosti, aby o ní bylo možno vůbec uvažovat realisticky.

Nejvíce mi na Popperovi už v době, kdy jsem ho prvně četl, vadilo jeho odmítání emocí, které chtěl nahradit rozumem. Přitom jeho emocionální vazba na určitou představu rozumu je zcela jasná a jeho údajně racionální pojednání, jak to tak bývá, dovedně pracují právě s emocemi. Stejně kritičnost nebo racionalita v reálném životě znamená mnoho věcí, které dostávají tvar právě v emocionální zkušenosti lidí, kteří je podle toho chápou a používají. Dějiny boje za svobodu, dějiny emancipace, dějiny lidských práv nemají racionální, ale emocionální jádro – jsou emocionální reakcí na minulé hrůzy, ponížení, bolesti, vykořisťování atd.

0
Vytisknout
2347

Diskuse

Obsah vydání | 28. 6. 2022