Putin může na Ukrajině vyhrát. Ale skutečná válka teprve začíná

22. 6. 2022

čas čtení 13 minut
Ruská válka se stává bojem dobra proti zlu a Evropa musí udělat více, jinak zlo zvítězí, upozorňuje britský vojenský historik Max Hastings.

Zbav nás od zlého. Tato věta patří mezi nejznámější v jedné z nejstarších křesťanských modliteb. Většina z nás je při používání slova zlo ostražitá, protože dospělí lidé vědí, že jen málo problémů, nebo dokonce lidí, lze právem charakterizovat buď jako zcela dobré, nebo jako něco jiného, ​​ale místo toho patří někam doprostřed.

Přesto se zdá těžké považovat ruského prezidenta Vladimira Putina za něco jiného než za sílu zla. Je osobně zodpovědný za desítky tisíc mrtvých na Ukrajině prostřednictvím aktu nevyprovokované agrese, jehož cílem je naplnit vizi národní a osobní velikosti, která nemá žádný základ v právu nebo morálce.

Přinejmenším stejně otřesné je, že svým škrcením ukrajinských dodávek obilí vyvolává hlad a hrozí vyhladověním rostoucí části jižní polokoule.

To je důvod, proč bolí říkat, že je těžké zahlédnout výsledek katastrofy, která potrestá Putina a jeho národ tak, jak si zaslouží. Nebo takový, který navrací lidu ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského bezpečnost a prosperitu, na kterou mají právo.

V Británii jsou dnes emoce vyšší než v jakékoli jiné evropské zemi kromě Polska a pobaltských států. Lidé jako já, kteří prosazují skepsi ohledně vyhlídek na ukrajinské vítězství, jsou široce zesměšňováni jako přinejlepším "ultrarealisté" – což není míněno jako výraz lichotky – a přinejhorším jako appeaseři. V noci ležíme beze spánku a hledáme v srdcích a myslích, zda důkazy skutečně ospravedlňují naše chmurné předpovědi.

Ve slavném, nebo spíše notoricky známém projevu k výboru pruského parlamentu v roce 1862, Otto von Bismarck řekl: "Velké otázky dne se nerozhodnou prostřednictvím projevů a většinových rozhodnutí", ale "Blut und Eisen" – krví a železem. Rádi věříme, že civilizované společnosti 21. století pokročily za hranice takové brutální doktríny. Přesto se Putin snaží demonstrovat, že dokáže využít extrémního násilí, aby si zajistil mnohem větší roli na světové scéně, než jaká je pro ekonomickou a politickou pozici Ruska přiměřená.

Ruský vůdce opovržlivě vzdoruje vůdčímu duchu takových národů, jako je Německo, průmyslový gigant Evropy, který se již dlouho zříká bismarckovských principů: Identifikoval se jako takzvaná "civilní velmoc" odříkající se věrohodné ozbrojené síly.

Proti tomuto zjevnému pacifismu vede Putin nový druh asymetrické války. Z dlouhodobého hlediska nemůže neobratné vypětí síly nahradit hospodářský a sociální úspěch. Zásadní rozdíl mezi Bismarckovým Pruskem a Putinovým Ruskem spočívá v tom, že armáda prvního z nich byla podporována rostoucí průmyslovou zemí, zatímco ta druhá je včerejší supervelmocí. Souhrnný HDP zemí Severoatlantické aliance je téměř třicetkrát vyšší než ruský a jejich výdaje na obranu jsou patnáctkrát vyšší než v Kremlu.

Aby však Evropa čelila Putinově agresi, potřebuje se osvobodit z ruského energetického otroctví a znovu se vyzbrojit. Obě tato opatření vyžadují čas, během kterého Putinovi vojáci postupují v oblasti Donbasu. Od této chvíle by i ti nejlépe vyzbrojení nebo nejméně slabí evropští spojenci – Británie, Francie a Německo – potřebovali měsíce, aby postavili do pole jedinou bojeschopnou divizi.

Síla a odhodlání USA jsou nepostradatelné. R.D. Hooker Jr., bývalý děkan vysoké školy obrany aliance, nedávno napsal: "NATO musí mít vůli soutěžit a USA musí vést a podporovat."

V bezprostředním horizontu se zdá, že Putinova politika krve a železa pravděpodobně uspěje, protože i hloupá ruská armáda je silnější než ukrajinská. Moji přátelé, kteří nyní slouží v armádě, před týdny předpověděli, že Zelenského síly by měly být schopny zabránit absolutnímu ruskému dobytí Ukrajiny. Vždy však také tvrdili, že šance, že Kyjev někdy znovu ovládne okupovaný Donbas, jsou "nulové" – slovo generála, ne moje – bez ohledu na to, jakou výzbroj Západ dodá.

Rusko opevňuje území, která dobylo. Přes ohromující ztráty a špatnou morálku jeho armády má Putin stále k dispozici inventář nepoužitých zbraní, z nichž některé jsou hrozné. Pouze přímá vojenská intervence Západu nabízí vyhlídky na rozhodující naklonění šancí proti Rusku.

Existuje důvod, aby americké a spojenecké válečné lodě doprovázely plavidla převážející ukrajinské obilí do Oděsy a z Oděsy a bránily se Putinovi, kdyby na ně střílel. V současné době se však administrativa prezidenta Joe Bidena zdá být opatrná s tímto krokem, který by mohl urychlit všeobecnou válku. Je téměř nemyslitelné, že americké síly budou přímo nasazeny.

Mnoho Američanů, ne všichni Republikáni, si myslí, že jejich země se už v Evropě angažuje příliš mnoho, když Čína zůstává nebezpečnějším protivníkem. Frustrace národních cílů během dvou desetiletí v Iráku, Libyi a Afghánistánu způsobuje, že skeptikové nejsou ochotni vidět USA znovu oddávat se chaotickému boji v daleké zemi, který stojí krev a peníze, a přitom si zajistit jen malou slávu.

Domácí politika další neúspěšné americké války vypadá strašně. Putin jako obvykle dlouho přemýšlel, jistě kalkuluje s tím, že prezidentské volby v roce 2024 vrátí do Bílého domu buď bývalého prezidenta Donalda Trumpa, nebo Trumpův klon, na rozdíl od hlubšího angažmá v evropském souboji s Ruskem.

Ústup USA z Evropy by zanechal Ukrajinu závislou na evropské vojenské, politické a ekonomické podpoře, což je skutečně chmurná vyhlídka, protože USA dodávají více než 80 % pomoci. Většina Evropy trapně zoufale touží po urovnání, které by zmírnilo její energetickou krizi, než přijde zima.

Ať už budou přijata jakákoli opatření k zachování fasády kontinentální jednoty proti Putinovi, za rétorikou většiny evropských vlád není žádný smysl pro skutečnou ocel.

Británie obětovala téměř veškerý vliv na vůdce kontinentu, když vystoupila z Evropské unie, což je čin, o kterém víme, že Kreml významně posílil, protože zdůraznil evropskou slabost a rozdělení. Zdá se, že Francie je mimořádně neochotná se rozhodně rozejít s Ruskem.

Před pěti lety byla německá kancléřka Angela Merkelová oslavována jako přední evropský státník. Dnes je široce kritizována za to, že přijala Rusko jako spolehlivého partnera a dodavatele energie. Je těžké zpochybnit její pošetilost, protože se také vzdala jaderné energie ve věci zelené ctnosti, čímž se jeden z největších průmyslových národů světa stal rukojmím Moskvy.

Pak je tu Putinova lehce zastřená hrozba, že se uchýlí k nejhorším zbraním ze všech. Někteří odvážní duchové tvrdí, že si nemůžeme donekonečna dovolit podléhat ruskému nebo čínskému jadernému blafování. Místo toho musíme bojovat; bude-li to nutné, nasadit naše vlastní vojáky, vzepřít se tyranům s jadernými zbraněmi.

Nelze rozhodně nic namítat proti trvalému rozmístění důvěryhodných sil NATO v Polsku a pobaltských státech, aby odradily a v případě potřeby odolávaly další ruské agresi.

Bez ohledu na to, jaká dlouhodobá opatření budou přijata k posílení NATO, je stále těžké identifikovat způsoby, jak zmařit Putinův bezprostřední cíl, kterým je zredukování Ukrajiny na zhroucený stát.

Zatímco Rusko pokračuje v devastaci Zelenského země – podle nejnovějších odhadů způsobilo škody na infrastruktuře přes 100 miliard dolarů, a pokračuje – Putinova vlastní doména zůstává nedotčena. Kreml vyhrožuje důsledky, pokud ukrajinské síly nebo západní mocnosti podniknou vážné útoky na cíle na ruské půdě.

Je monstrózně nespravedlivé, že jedna strana v konfliktu by měla smět způsobovat chaos druhé a přitom sama zůstat fyzicky nezranitelná. Ale to je prvek ruského vedení války, který je zpochybněn pouze západními ekonomickými sankcemi. Putin může jakýkoli útok na ruský majetek charakterizovat jako existenciální hrozbu, která by ospravedlnila použití zbraní hromadného ničení.

V emocionálním klimatu, které v současnosti panuje v Británii – mnohem více než v USA, kde se boj zdá v každém smyslu vzdálenější – se mnohé z toho, co jsem napsal výše, považuje za hanebný defétismus. Optimisté říkají: S více západními zbraněmi mohou stateční Ukrajinci zvrátit situaci; Putin by mohl být sesazen; vlády kontinentálních evropských zemí mohou ještě projevit více odvahy, než jim přiznáváme.

Jako historik druhé světové války mám na paměti množství chytrých lidí, včetně generálů a ministrů, kteří v létě 1940 po vojenské katastrofě u Dunkerque došli k závěru, že Británie nemá jinou možnost než uzavřít dohodu s Hitlerem, protože neexistovala racionální vyhlídka na jeho vojenskou porážku.

Vévoda z Bedfordu napsal 15. května bývalému premiérovi Davidu Lloydovi Georgeovi a tvrdil, že mír by měl být uzavřen "spíše nyní než později", protože Hitlerova síla byla "tak velká… je šílenství předpokládat, že ho můžeme porazit". Tento názor sdílel i jeho korespondent, který vítězně vedl britskou vládu v 1. světové válce.

Lord Halifax, ministr zahraničí, řekl Winstonu Churchillovi (tehdejšímu prvnímu lordu admirality), že pokud by italský diktátor Benito Mussolini dokázal vyjednat s Hitlerem podmínky, "které nepředpokládaly zničení naší nezávislosti, byli bychom pošetilí, kdybychom je nepřijali."

Během evakuace z Dunkerque řekl britský šéf vojenské rozvědky zpravodaji BBC: "Skončili jsme. Ztratili jsme armádu a nikdy nebudeme mít sílu vybudovat jinou." Mnoho Američanů bylo přesvědčeno, že Británie je odsouzena k záhubě.

Tito pesimističtí lidé měli naprostou pravdu, racionálně. Ale dnes můžeme vidět a oslavovat Churchillovu vyšší moudrost v pochopení skutečnosti, že nacismus představoval tak absolutní zlo, že s jeho vůdci nemohl být kompromis; s těmi bylo třeba bojovat do posledního dechu, dokonce i proti rozumu.

Protože jsem od počátku tvrdil, že i Putin představuje zlo – a nyní také megalomanii, vzhledem k jeho srovnávání se s carem Petrem Velikým – existuje principiální argument, že bychom měli následovat příklad z roku 1940 a nadále trvat na tom, že nic menšího než ruská porážka a vyhnání z Ukrajiny nemůže představovat přijatelný výsledek. Lidé, kterých si vážím, v Británii a USA, stejně jako v Kyjevě, tento názor zastávají.

Mezi nimi je Richard Haass, předseda Rady pro zahraniční vztahy, který věří, že Ukrajina a její spojenci musí bojovat, dokud Rusko nepodlehne obrovskému ekonomickému tlaku, který je na ně vyvíjen, a/nebo Putina nesvrhnou jeho vlastní lidé. Zděšen cenou jeho agrese, Západ "musí dodržovat kritickou mezinárodní normu: Že hranice nelze změnit silou".

Haassova analýza však jasně ukazuje, že ani on nevidí žádnou vyhlídku, že by Rusko bylo buď zahnáno ukrajinskými silami zpět na předválečné pozice, nebo sankce, které by Rusko donutily ustoupit.

Bohužel, velká část světa zůstává k boji lhostejná. Indie je nápadná jak svou ochotou kupovat levnou ruskou ropu, tak odmítáním odsoudit Kreml. Čína pokračuje v podpoře Moskvy a rovněž nakupuje její sankcionovanou energii.

Putin se téměř jistě vzdal svého původního cíle udusit Ukrajinu jako suverénní stát. Zdá se však, že pravděpodobně splní své naděje na dosažení jejího faktického rozdělení. Zůstává přesvědčen, že měkký Západ se dříve nebo později rozhodne, že pohodlí a především energetické potřeby a strach z jaderných zbraní si vynutí jeho souhlas.

Historickou výzvou pro Západ je dokázat, že tento výpočet je mylný, protože jeho úspěch by zasadil šokující ránu věci demokracie, svobody a spravedlnosti v 21. století. Zelenskij se musí spolehnout na Churchillovu zarputilou politiku: KBO ("Keep Buggering On") a modlit se, aby se něco objevilo. Západ mu musí i nadále poskytovat zbraně a ekonomickou podporu, a to nejen tak dlouho, dokud bude Kyjev bojovat, ale ještě mnohem déle.

Dosud není krátkodobá naděje na překonání Putina. Ekonomické sankce a sociální izolace, zejména přátel kremelských oligarchů, by měly být zachovány i v nadcházejících letech spolu s obrovskou injekcí finančních prostředků na posílení NATO. Je životně důležité ukázat americkému lidu, stejně jako Bidenově administrativě, že vedení USA a podpora Ukrajiny jsou Evropany náležitě oceňovány a respektovány. Bez nich by naše svízelná situace byla skutečně hrozná.

Dnes musíme uznat, jak slabé jsou vyhlídky na osvobození Ukrajiny od zla pouze vojenskými prostředky. Pokud však zvítězí Putinova strategie krve a železa, pro zítřek, příští rok nebo příští desetiletí bude historický úspěch západoevropských demokracií skutečně prázdný.

Zdroj v angličtině: ZDE

2
Vytisknout
7351

Diskuse

Obsah vydání | 28. 6. 2022