Slavoj Žižek: Každý levičák musí bezpodmínečně podpořit Ukrajinu

22. 6. 2022

čas čtení 11 minut
To nejmenší, co Ukrajině dlužíme, je plná podpora, a k tomu potřebujeme silnější NATO
 

Pro mě byl megahit Johna Lennona Imagine vždycky písní populární ze špatných důvodů. Představovat si, že "svět bude žít jako jeden", je nejlepší způsob, jak skončit v pekle, píše filozof Slavoj Žižek.

Ti, kdo se tváří v tvář ruskému útoku na Ukrajinu drží pacifismu, zůstávají v zajetí své vlastní verze "imaginace". Představte si svět, v němž se napětí již neřeší ozbrojenými konflikty... Evropa setrvává v tomto světě "představ" a ignoruje brutální realitu za svými hranicemi. Nyní je čas se probudit.


Sen o rychlém ukrajinském vítězství, opakování původního snu o rychlém ruském vítězství, je u konce. V situaci, která stále více vypadá jako vleklý pat, Rusko pomalu postupuje a jeho konečný cíl je jasně daný. Už není třeba číst mezi řádky, když se Putin přirovnává k Petru Velikému: "Na první pohled válčil se Švédskem a něco mu bral... Nic nebral, vracel... Vracel a posiloval, to je to, co dělal... Je jasné, že nám připadl úděl také vracet a posilovat".

Více než na konkrétní otázky (opravdu se Rusko jen "vrací" a k čemu?) bychom si měli pozorně přečíst Putinovo obecné zdůvodnění jeho tvrzení: "Aby si mohl nárokovat nějaké vůdcovství - nemluvím ani o globálním vůdcovství, mám na mysli vůdcovství v jakékoli oblasti -, měla by si každá země, každý národ, každá etnická skupina zajistit svou suverenitu. Protože neexistuje žádný mezičlánek, žádný mezistav: buď je země suverénní, nebo je kolonií, ať už se kolonie jmenují jakkoli."

Důsledek těchto řádků, jak je vyjádřil jeden komentátor, je jasný: Existují dvě kategorie státu: "Suverénní a podmaněný. Podle Putinova imperiálního názoru by Ukrajina měla spadat do druhé kategorie".

A jak neméně jasně vyplývá z ruských oficiálních prohlášení z posledních měsíců, do té druhé kategorie "spadají" Bosna a Hercegovina, Kosovo, Finsko, pobaltské státy... a nakonec i samotná Evropa.

Nyní již víme, co znamená výzva umožnit Putinovi "zachovat si tvář". Neznamená to akceptovat drobný územní kompromis v Donbasu, ale Putinovy imperiální ambice. Důvod, proč by tyto ambice měly být bezpodmínečně odmítnuty, spočívá v tom, že v dnešním globálním světě, v němž nás všechny pronásledují stejné katastrofy, jsme všichni mezi, v mezistavu, ani suverénní, ani podmaněná země: Trvat na plné suverenitě tváří v tvář globálnímu oteplování je čiré šílenství, protože naše přežití závisí na těsné globální spolupráci.

Rusko však globální oteplování jednoduše neignoruje - proč se tak zlobilo na skandinávské země, když vyjádřily svůj záměr vstoupit do NATO? V souvislosti s globálním oteplováním je v sázce kontrola nad arktickým průlivem. (Proto chtěl Trump koupit Grónsko od Dánska.) Vzhledem k prudkému rozvoji Číny, Japonska a Jižní Koreje povede hlavní dopravní trasa na sever od Ruska a Skandinávie. Strategickým plánem Ruska je profitovat z globálního oteplování: Kontrolovat hlavní světovou dopravní trasu a navíc rozvíjet Sibiř a ovládat Ukrajinu. Tímto způsobem Rusko ovládne takovou produkci potravin, že bude moci vydírat celý svět. To je konečná ekonomická realita, která se skrývá pod Putinovým imperiálním snem.

Ti, kdo prosazují menší podporu Ukrajiny a větší tlak na ni, aby vyjednávala, včetně přijetí bolestivých územních ztrát, rádi opakují, že Ukrajina válku s Ruskem prostě nemůže vyhrát. To je pravda, ale právě v tom vidím velikost ukrajinského odporu: Riskují nemožné, vzpírají se pragmatickým kalkulacím a to nejmenší, co jim dlužíme, je plná podpora, a k tomu potřebujeme silnější NATO - ale ne jako prodloužení politiky USA.

Strategie USA, bojovat proti Rusku prostřednictvím Evropy, není zdaleka samozřejmá: Nejen Ukrajina, ale i samotná Evropa se stává místem zástupné války mezi USA a Ruskem, která může skončit kompromisem mezi nimi na úkor Evropy. Evropa má pouze dvě možnosti, jak z tohoto místa vystoupit: hrát hru na neutralitu - což je krátká cesta ke katastrofě - nebo se stát autonomním činitelem. (Jen si vzpomeňte, jak se situace může změnit, pokud v příštích volbách v USA zvítězí Trump.)

Někteří levičáci sice tvrdí, že probíhající válka je v zájmu vojensko-průmyslového komplexu NATO, který využívá potřebu nových zbraní k tomu, aby se vyhnul krizi a získal nové zisky, ale jejich skutečný vzkaz Ukrajině zní: Jste sice obětí brutální agrese, ale nespoléhejte se na naše zbraně, protože tím hrajete do karet vojensko-průmyslovému komplexu..., - to  je jasné.

Dezorientace způsobená ukrajinskou válkou vytváří podivné souputníky, jako jsou Henry Kissinger a Noam Chomsky, kteří pocházejí z opačných konců politického spektra - Kissinger sloužil jako ministr zahraničí  za republikánských prezidentů a Chomsky byl jedním z předních levicových intelektuálů ve Spojených státech - a často se střetávali. Když však došlo na ruskou invazi na Ukrajinu, oba se nedávno vyslovili pro to, aby Ukrajina zvážila dohodu, v jejímž rámci by se mohla vzdát nároku na část území a dosáhnout tak rychlejšího uzavření míru.

Stručně řečeno, oba zastávají stejnou verzi "pacifismu", která funguje pouze tehdy, pokud zanedbáme klíčový fakt, že ve válce nejde o Ukrajinu, ale o moment brutálního pokusu změnit celou naši geopolitickou situaci. Skutečným cílem války je rozbití evropské jednoty, které prosazují nejen američtí konzervativci a Rusko, ale také evropská extrémní pravice a levice - v tomto bodě se ve Francii setkává Melenchon s Le Penovou.

Nejšílenější představa, která se v těchto dnech šíří, je, že jako protiváha nové polaritě mezi USA a Čínou (které znamenají excesy západního liberalismu a orientálního autoritářství) by Evropa a Rusko měly znovu spojit síly a vytvořit třetí "euroasijský" blok založený na křesťanském odkazu očištěném od liberálních excesů. Samotná myšlenka "eurasijské" třetí cesty je formou dnešního fašismu.

Co se tedy stane, až voliči v Evropě a Americe, čelící prudce rostoucím nákladům na energie a širší inflaci vyvolané sankcemi proti Rusku, možná ztratí chuť na válku, která se zdá, že nemá konce, a jejíž potřeby se jen rozšiřují, protože obě strany směřují k vleklému patu? Odpověď je jasná: V tu chvíli bude evropské dědictví ztraceno a Evropa bude de facto rozdělena mezi americkou a ruskou sféru vlivu. Stručně řečeno, Evropa sama se stane místem války, která, jak se zdá, nemá konce...

Pro skutečného levičáka je dnes naprosto nepřijatelné nejen podporovat Rusko, ale také "skromněji" neutrálně tvrdit, že levice je rozdělena na pacifisty a stoupence Ukrajiny a že je třeba toto rozdělení považovat za nepodstatný fakt, který by neměl ovlivnit globální boj levice proti globálnímu kapitalismu.

Když je nějaká země okupována, je to obvykle vládnoucí třída, která je podplacena, aby spolupracovala s okupanty a udržela si tak své výsadní postavení, takže boj proti okupantům se stává prioritou. Totéž lze říci o boji proti rasismu; ve stavu rasového napětí a vykořisťování je jediným způsobem, jak účinně bojovat za dělnickou třídu, soustředit se na boj proti rasismu (proto jakékoli odvolávání se na bílou dělnickou třídu, jako je tomu v dnešním pravicovém populismu, zrazuje třídní boj).

Dnes nelze být levičákem, pokud se jednoznačně nepostavíme za Ukrajinu. Být levičákem, který "projevuje pochopení" pro Rusko, je jako být jedním z těch levičáků, kteří před útokem Německa na Sovětský svaz brali vážně německou "antiimperialistickou" rétoriku namířenou proti Velké Británii a obhajovali neutralitu ve válce Německa proti Francii a Velké Británii.

Pokud zde levice selže, hra pro ni skončila. Znamená to však, že by se levice měla jednoduše postavit na stranu Západu, včetně pravicových fundamentalistů, kteří rovněž podporují Ukrajinu?

Ve svém projevu v Dallasu 18. května 2022 při kritice ruského politického systému exprezident Bush řekl: "Výsledkem je absence kontroly a rovnováhy v Rusku a rozhodnutí jednoho muže zahájit zcela neoprávněnou a brutální invazi do Iráku." Rychle se však opravil. Pak za smíchu davu řekl "Irák, tak jako tak" a dodal "75", čímž narážel na svůj věk.

Jak poznamenali mnozí komentátoři, na tomto poměrně zjevném freudovském přešlapu nemohou nepadnout do oka dvě věci: Skutečnost, že Bushovo nepřímé přiznání, že americký útok na Irák (jím nařízený) byl "zcela neoprávněnou a brutální invazí", veřejnost přijala se smíchem, místo aby to brala jako přiznání zločinu srovnatelného s ruskou invazí na Ukrajinu; plus Bushovo záhadné pokračování jeho samoopravného "Irák, tak jako tak" - co tím myslel? Že na rozdílu mezi Ukrajinou a Irákem vlastně nezáleží? Závěrečná zmínka o jeho pokročilém věku tuto záhadu nijak neovlivňuje.

Záhada se však rozptýlí v okamžiku, kdy Bushův výrok vezmeme vážně a doslova: Ano, s přihlédnutím ke všem rozdílům (Zelenskij není diktátor jako Saddám) udělal Bush totéž, co nyní dělá Putin Ukrajině, takže by oba měli být posuzováni stejným metrem.

V den, kdy píšu tento článek, jsme se z médií dozvěděli, že vydání zakladatele WikiLeaks Juliana Assange do USA schválila britská ministryně vnitra Priti Patelová. Jeho zločin? Nic jiného, než že zveřejnil zločiny, k nimž se přiznal Bushův přehmat: Dokumenty odhalené WikiLeaks odhalily, jak za Bushova prezidentství americká armáda během války v Afghánistánu zabila stovky civilistů při neohlášených incidentech, zatímco uniklé spisy z války v Iráku ukázaly, že bylo zabito 66 000 civilistů a vězni byli mučeni. Zločiny plně srovnatelné s tím, co dělá Putin na Ukrajině. Z dnešního pohledu můžeme říci, že WikiLeaks odhalil desítky amerických Buč a Mariupolů.

Ačkoli tedy postavit Bushe před soud není o nic méně iluzorní než postavit Putina před haagský tribunál, minimem, které by měli udělat odpůrci ruské invaze na Ukrajinu, je požadovat Assangeovo okamžité propuštění. Ukrajina tvrdí, že bojuje za Evropu, a Rusko tvrdí, že bojuje za zbytek světa proti západní unipolární hegemonii. Obě tvrzení je třeba odmítnout a zde vstupuje na scénu rozdíl mezi pravicí a levicí.

Z pravicového hlediska Ukrajina bojuje za evropské hodnoty proti neevropským autoritářům, z levicového hlediska Ukrajina bojuje za globální svobodu, včetně svobody samotných Rusů. Proto srdce každého skutečného ruského vlastence bije pro Ukrajinu.

1
Vytisknout
7202

Diskuse

Obsah vydání | 28. 6. 2022