19. 3. 2020 / Richard F. Vlasák
Dobrý den a ahoj,
mám radost, že kolem nás je tolik skvělých lékařů, sestřiček, sociálních pracovníků, duchovních i skautů, hasičů a vojáků nebo policistů, dobrovolníků. Sloužíte a my Vám děkujeme. Až se 18. března rozezní potlesk a třeba i zvony: ten hlas má dojít k Vašim uším, srdcím a myslím. Má patřit Vašim rodinám, které neuvidí maminky a tatínky na dny či týdny; má patřit lidem, kteří Vás vedou a starají se o to, aby vyčerpání nebylo ještě více, byť Vy sloužíte do úmoru a do padnutí.
Jsme na začátku. Není dobré si situaci lakovat na růžovo. Třeba se díky nouzovému stavu, zavřeným hranicím i karanténě podaří předejít nejhorším scénářům, ale i tak Vás i nás čekají týdny vypětí, stresu, bolesti. Vy jste trénováni v tom kritické situace snášet, ale i tak už teď saháte na své limity. Myslíme na Vás, neděláme frajery a nosíme roušky nebo rukavice, zůstáváme doma nebo jen vycházíme na procházku. To je to minimum možné solidarity s Vámi.
Jsme na začátku a my víme, že nám i Vám mohou ujet nervy. Nemělo by se to stát, ale všichni víme, že jsme jen lidé a ne roboti. Jsme všichni citliví, je nám do pláče a máme strach. V takových chvílích potřebujete slyšet onen potlesk, znít zvony; potřebujete slyšet naše modlitby i slova povzbuzení nebo jen mít chvilku, minutu pro sebe. Můžete-li, udělejte si ji. Myslete především na sebe: pomáhat může totiž jen ten, kdo zná svoje limity. Nebojte se svěřit svým psychologům, terapeutům, duchovním - od toho jsou tady. Omluvte nás, pokud nás ovládne panika.
Je čas děkování a služby. Není větší služby než té, kdy se jeden člověk obětuje pro druhé. Děkujeme, i my chceme sloužit.
Diskuse