Vítězství prvního levicového prezidenta v Kolumbii signalizuje, že populismus ztrácí půdu pod nohama

21. 6. 2022 / Fabiano Golgo

čas čtení 4 minuty
 

Chile, Argentina, Bolívie, Mexiko, Honduras a brzy i Brazílie se obracejí k levici. Gustavo Petro se nyní stal prvním levicovým prezidentem v historii Kolumbie. Po více než deseti letech, kdy byli v čele země zběsilí populisté, se k moci vrací levice. Venezuelu, Kubu ani Nikaraguu do tohoto seznamu nezařazuji, protože se nejedná o levicové vlády, ale o diktatury, které předstírají, že jsou socialistické. Diktatura je vždy jen diktaturou, nemá žádnou jinou ideologii.

 

Petro je bývalým členem partyzánské skupiny M-19. Petro se o prezidentský úřad ucházel již potřetí. Francia Márquezová, která je na kandidátce s Petrem, bude první černošskou viceprezidentkou země. Zvítězili proti kandidátovi Rodolfu Hernándezovi, podnikateli a bývalému starostovi města Bucaramanga. Petro získal 50,49 % hlasů a Hernández 47,25 %. Hlasovalo přibližně 22 milionů voličů. Rozdíl činil asi 717 tisíc hlasů.

Petro se narodil 19. dubna 1960 ve městě Ciénaga de Oro v provincii Córdoba. O deset let později, v den jeho narozenin, se konaly místní volby, které byly zfalšovány konzervativní kolumbijskou vládou. To vedlo k vytvoření partyzánské skupiny Movimento 19 de Abril, známé jako M-19.

V 17 letech vstoupil Petro do M-19. V roce 1985 byl zatčen za nelegální držení zbraní. Byl mučen armádou a strávil 18 měsíců ve vězení. Souběžně s působením v partyzánské skupině Petro vystudoval ekonomii.

Protože byl ve vězení, Petro se nezúčastnil jednoho z nejvýraznějších útoků v historii M-19. Ve dnech 6. a 7. listopadu 1985 skupina přepadla kolumbijský justiční palác a držela více než 300 lidí jako rukojmí. Akce trvala 28 hodin a skončila střetem s armádou. Více než 100 lidí bylo zabito, včetně předsedy Nejvyššího soudu Alfonsa Reyese Echandíi.

Partyzánská skupina se v roce 1990 přeměnila v politickou stranu a stala se Demokratickou aliancí M-19. Petro byl jedním ze zakladatelů. Jeho strana se aktivně podílela na tvorbě nové kolumbijské ústavy v roce 1990. V roce 1991 byl Petro zvolen poslancem na čtyři roky. Poté, po výhrůžkách smrtí, strávil 2 roky v Belgii jako zaměstnanec kolumbijského velvyslanectví. V roce 1998 byl poslancem podruhé, ale za jinou stranu, kterou založil s dalšími bývalými bojovníky, kteří odešli z M-19.

Většího politického významu dosáhl, když byl v letech 2006-2010 senátorem. Velkou popularitu si získal díky tomu, že informoval o korupci. Odhalil vazby mezi politiky a zločineckými uskupeními i nezákonné plány, do nichž byl zapojen tehdejší prezident Álvaro Uribe.

Poprvé kandidoval na prezidenta v roce 2010, ale získal jen něco málo přes 9 % hlasů. Po porážce kandidoval na starostu Bogoty, ve volbách, z nichž vyšel vítězně. Petro se chlubí tím, že během svého působení ve funkci starosty vytvořil sekretariát pro ženy a dosáhl sociálního pokroku v oblasti zdravotnictví, zaměstnanosti a snižování chudoby.

V roce 2018, kdy opět kandidoval na prezidenta, byl Petro kritizován za své přátelství se zesnulým venezuelským prezidentem Hugem Chávezem. Opozice ho obvinila, že chce ze země udělat Venezuelu. Ve volbách prohrál ve druhém kole s Ivánem Duquem.

Po několika desetiletích u moci ve většině latinskoamerických zemí se levice zapletla do korupčních skandálů, které vedly k tomu, že se vlád po celém kontinentu ujali populisté-nelidovci. Tito pravicoví populisté se však ukázali jako talentovaní pouze v ničení stávajících institucí, aniž by je něčím nahradili. Jsou dobří v kritice, ale příšerní v administrativních dovednostech, populisté jsou mistři v poukazování na to, co je v establishmentu špatně, ale prokázali naprostou neschopnost nahradit to, co kritizují, lepšími řešeními.

Spolu s rozvratem, který v ekonomikách zanechala pandemie a nyní válka proti Ukrajině, vede neschopnost populistů řešit problémy k návratu levice, která byla sice zkorumpovaná, ale dokázala alespoň vyvolat pozitivní změny pro chudé a kulturní menšiny.

1
Vytisknout
1662

Diskuse

Obsah vydání | 27. 6. 2022